Naštěstí jsme se každý někde schovali a krátký deštík rychle přešel. V místní jídelně jsme si v příjemném prostředí dali kafe a bramboráčky. V půl desáte nám jel cyklobus na Ovčárnu. Ačkoli jsme měli rezervaci přes internet za 15,-/ osobu, pan řidič nám sdělil, že systém nefunguje, že v Jeseníku jim nejsou schopni rezervace vyjet a oni pak neví kdo měl co rezervováno. A že to máme reklamovat. Trošku nás z počátku vyděsil, protože nám řekl že je plný, ale nakonec jsme zjistili že naštěstí srandoval a tak jsme si všichni oddychli, že nemusíme šlapat ten 11 km dlouhý kopec.
 
Někteří na dalších zastávkách ovšem takové štěstí neměli. Dospělí museli po svých a děti autobusem. Ještě že jsme si vybrali jako nástupní místo první zastávku na trase autobusu, tak jsme neměli problém.
Ve čtvrt na jedenáct jsme už vykládali kola z přívěsu autobusu na Ovčárně a společně se zástupem lidí směřujících stejnou cestou jako my, jsme si to štrádovali směrem k vysílači. 2,5 km dlouhá cesta místy ubíhala rychle, avšak někdy dosti pomalu díky silnému protivětru.

Na Ovčárně panovalo chvíli bezvětří ale chvílemi svištící vítr kolem vysílače. Rychle plující mraky po obloze nevěstily nic dobrého. Dav lidí jsme z velké většiny předjeli a nahoře u vysílače v restauraci jsme obsadili stůl, dali jsme si polívku, knedlíky a kafčo a v klidu se pak vydali na objížďku kolem dokola vysílače.
V závětří to bylo v klidu, ale jakmile jsme vyjeli zpoza vysílače na nárazovou stranu větru, měli jsme co dělat, aby nás vítr nepřevrátil. Proti větru se jelo špatně a po větru se to nedalo ubrzdit. No pro cyklovýlet optimální podmínky.
Tak jsme nahoře udělali pár fotek, Pavel a Jenda opět vyzkoušeli vysílačky jestli jim fungují a pomalu jsme sjeli k rozcestí pod Pradědem. Dále jsme jeli po cyklostezce na Švýcárnu.

Vítr zde již nebyl tak silný a jelo se v pohodě z kopečka. Na Švýcárně jsem si koupila turistické známky, pokochali jsme se výhledem do údolí Desné a po vrstevnici jsme nabrali směr Červenohorské sedlo.
Asi v polovině jsme potkali turisty z Prahy (nebo blízkého okolí podle řeči soudě). Technický problém v podobě přetrženého řetězu u kola jednoho cyklisty z jejich týmu, jim znemožňoval pokračovat v cestě a tak jako správně soucitní kolegové cyklisti jsme jim nabídli pomocnou ruku v podobě stahováku na řetěz. (protože těma kombinačkama by asi řetěz dohromady nedali)
A tak splně dobrý skutek jsme opět nasedli na své ocelové oře a pokračovali v naší trase. Kolem jedné jsme dorazili na Červenohorské sedlo. Další cestu jsme měli naplánovanou po hlavní cestě směrem do města Jeseník. Silnice zde byla v době naší návštěvy ovšem uzavřena pro celkovou rekonstrukci a tak jsme využili cyklostezku. Celkem místy krkolomný zjezd jsme absolvovali bez úhony a do Domašova jsme dojeli v pořádku. Hned na začátku vesnice jsme uviděli malebný penzionek s cedulkou "cyklisté vítáni". A tak jsme neodolali a zasedli na oběd ke stolu na dvorečku. Opravdu pěkně upravená zahrada, uspusobená především pro děti, nám byla příjemným zpestřením při obědě.
Po odpoledním kafi jsme ještě pokračovali podél místní říčky až na náměstí v Jeseníku. Zde jsme, jako obvykle když jsme ve městě, vyhledali infocentrum pro placky. Udělali jsme pár koleček po náměsti a vrátili se asi 1km zpět k rozcestí na Rejvíz. Údolím potoka jsme jeli nebo spíš šlapali asi 8 km lesíkem po cyklotrase do prudšího kopce.

Kolem sedmé večer jsme konečně dorazili na Rejvíz. Vyhledávané místo turisty lákající malebnými rašelinovými jezírky a plovoucími ostrůvky. Bohužel nám již nevyšel čas si k nim zajít a tak jsme jen vyzunkli kofolu a pívo u místního bufíku a připravili jsme si brzdy na 15,5 km dlouhý sjezd údolím Černé Opavy zpět do Vrbna pod Pradědem, kde jsme měli auto.
V osm hodin jsme nasedli do aut a vyrazili směrem k domovu. Já s Pavlem ještě se zastávkou u rodičů. Kolem jedenácté večer jsme již vyčerpaní zalehli do pelechu.
Počasí vyšlo, trasa byla vybrána dobře, vždyť jsme asi 80% celé cesty jeli z kopce.