Jednoho krásného rána jsme sebrali kola a ve složení Jindřiška, Jenda a já jsme vyrazili z Bludovic směrem na vlakové nádraží v Havířově. Na nádraží jsme zakoupili jízdenky, v kiosku dali kafe a vyrazili na perón. Za chvilku nám jel vlak směrem na Opavu. Našim cílem byla železniční stanice Děhylov u Hlučínského jezera, jež také bývá nazýváno štěrkovnou.

Co se týče vlaku a přepravy kol v něm, nutno podotknout, že ČD vyšly na tomto úseku cyklistům vstříc a upravily část vagónu závěsným systémem pro přepravu kol.

V Děhylově nás při příjezdu vlaku čekal náš cyklokolega Pavel hlučínský, jenž nyní žije se svou rodinou v tomto městě. Na kola jsme navěsili brašny, gpsky, tachometry a různé jiné vymoženosti a vyrazili jsme na okruh po jižní části regionu Hlučínsko.

Od nádraží jsme tedy pokračovali po cyklostezce těsně kolem vodní nádrže a po jejím levém břehu jsme začali překonávat menší i větší kaluže. První paprsky sluníčka se odrážely od hladiny hlučínského jezera a pod rouškou lehké mlhy bylo v dáli vidět samotné město Hlučín. Kolem mnoha rybářů, kteří se snažili po ránu ulovit něco k snědku, jsme po asi půlhodině jízdy dorazili k zadní části jezera. Tady jsme chvilku bloumali, kudy že pokračuje ona cyklostezka. Nakonec úspěšně nalezena schůdná cestička a za chvilku jsme již byli v Jilešovicích a připravovali se na zdolání prvního dnešního stoupání.

Z Jilešovic jsme tedy pokračovali po okresní cestě směrem na Háj ve Slezsku. Po ránu byl menší kopec super na rozehřátí těla. Takovým prvním našim cílem byla samozřejmě keška, kterou Pavel vyluštil již doma a měla mít cíl na jednom blízkém kopci Těškovice. Řekli jsme si, vede tam naučná stezka, zajedeme si pro finálku no a při té příležitosti se něco i přiučíme. No a tak jsme těsně před Hájem ve Slezsku odbočili na trasu zelené naučné stezky, jenž vede na vrchol ohono kopečka, kopce, hory... Značení nebylo úplně nejpřesnější, ale nakonec jsme správnou cestičku trefili docela přesně. Úzkými místními komunikacemi jsme se dohrabali až na konec vesnice a pak odhadli, kudy ze po tom velkém poli (louce) vede vlastně ta stezka. Nakonec intuice a zdravý rozum zvítězily a my dorazili k první naučné tabuli. Následoval první odpočinek a pokochání se krásným výhledem na krajinu kolem Hlučínského jezera a okolí Dolního Benešova. Pojedli jsme tatranky, abychom nabrali energii do dalšího stoupání. Ale zase nastalo dilema, kudy tak asi dále pokračovat? Zvolili jsme vyjeté koleje po traktoru přímo naproti do lesa. Vypadalo to nadějně a nakonec se ukázalo, že jsme zvolili správně. Cesta se otočila prudce vzhůru no a my pomaličku krůček po krůčku, tentokrát už následujíce turistické značení, poposunovali svá kola směrem k vrcholu. Nakonec byl úspěšně zdolán. Začalo pátrání po finálce mystery keše. Podle gps by měla být asi 500 m od nás. Nechali jsme tedy kola na vrcholu u junácké mohyly, zamkli jsme je a pěšmo pokračovali pro krabku. No, po asi půlhodině jsme dorazili na souřadnice. Hledali, nenašli. Ukazovaly doprostřed oraniště. Tak jsme se po neúspěchu vrátili zpět ke kolům, udělal jsme si pauzu u mohyly, popili čaje, převlíkli se do kraťasů a vydali se po naučné stezce dále směrem k památníku na Chabičově.

Celkem pohodová lesní cesta, většinou po rovince, někdy z kopečka do kopečka. Na kolo tak akorát. Asi za hodinku jsme byli u památníku.Tady na nás už čekala další keška. Tentokrát to byla tradiční, takže jsme věděli, že tady někde opravdu je... Byla, a Jenda se ochotně vrhnul do křoví a po chvíli šmátrání ji vytáhl. Kromě památníku byl odtud i moc pěkný výhled opět na okolí Dolního Benešova a k tomu všemu ještě uspokojení ve formě první dnešní nalezené krabičku.... Od památníku nás čekal konečně taky nějaký kopec dolů. Na můj vkus nemusel být tak prudký, ale o to byl zajímavější. Přes pole, chvíli lesní pěšinkou. Prostě rovnou dolů na šipkou. Celou dobu jsme následovali zelenou turistickou značku.

Dojeli jsme úspěšně do Háje. Tady nic až tak moc zajímavého není, pomalu se blížila 11 hodina a my se rozhodli, že se už pomaličku budeme směřovat zase k Hlučínu a tam si zajdeme někde na oběd. Vydali jsme nejprve podél rybníka Nezmar k okraji Dolního Benešova. U informační cedule jsme si naštudovali, jaké jsou v tomto kraji cyklostezky. Naše putování pokračovalo po cyklostezce č. 6128 směrem ke štěrkovně. 

Moc pěknou alejí a poté po polní cestě jsme dojeli zpět na okraji Jilemnice k hlučínskému jezeru. Tady už jsme dneska byli. Do Hlučína jsme ale teď pokračovali po druhém břehu. Není zde sice oficielní cyklostezka, ale je tu solidní panelová cesta a poté lepší chodník kolem kempu (nebo je také možno jet přes kemp). Po chvíli překonávání překážek, které se nedaly nijak objet, jsme dorazili na hlavní cestu Děhylov-Hlučín. Samozřejmě byla po cestě i finálka jedné mysterky a tak jsme i chvíli lovili. Další zářez na pažbě. Od parkoviště u jezera jsme kousek popojeli a už nás vítaly brány jedné pizzerie a tak jsme zaparkovali na oběd. 

Napapali jsme se opravdu výborně. No a takové kalorie je třeba nějak spálit. Další keš se na nás usmívala z Vinné hory. Nasedli jsme tedy na kola a uličkami se prokličkovali až k té správné přístupové cestě na onu horu. Stoupání to bylo delší, ale pohodové. A když Vás na hoře čeká keška, je o to pohodovější. No a když tu keš nahoře opravdu najdete a k tomu se ještě můžete pokochat moc pěkným výhledem na jezero a město Hlučín, tak to je paráda.

Jelikož jsme si nedali po obědě kávu a byl čas na malou pauzičku, zavítali jsme na návštěvu k Pavlovi. Sjeli jsme po stejné cestě zpět do města a prohlídli si náměstí. Je moc pěkné. 

Chvíli jsme se tedy zdrželi u kávy, pozdravili rodinku a příbuzné a poté opět nasedli na kola. Ještě jsme měli před sebou pěkný kus cesty...

Jako obvykle nám v trase stála keška. Tentokrát měla název "Vyhlídka na Hlučín". Nutno ale říci, že lepší vyhlídka byla z Vinné hory. Vystoupali jsme si tedy z města opět další kopec, tentokrát směrem na Bobrovníky. Odtud potom pomalými přesuny při luštění multi kešky Ludgeřovice-Vrablovec jsme se přesunuli k finálce nacházející se právě v této části Hlučínska. Na můj vkus nic moc. Spousta zastávek a finálka za budkou, kam všichni chodí na wc... 

Odtud už jsme si to namířili směr Ostrava - Hornícké muzeum na Landeku. Sjeli jsme tedy po cyklo kolem Petřkovických rybníků přímo k bráně muzea. Bylo pozdní odpoledne, ale my se rozhodli, že si odlovíme ještě procházku Landekem a současně i jednu tradiční keš. V areálu Landeku se nachází restaurace, lanové centrum, zájemci se mohou zúčastnit exkurze v muzeu (mimochodem moc zajímavé a poučné) no a taky tady začíná cyklostezka kolem Odry. Taky doporučujeme, akorát že tady v letních měsících bývá zvýšený pohyb chodců, cyklistů a jezdců na různých pinckách atp... 

Z počátku bylo luštění multiny Procházka Landekem pochoutkou, protože trasa vedla po oné cyklostezce, no ale potom se stočila prudce do kopce a my opět potili špeky...

Na vrcholu Landeku nás čekala odměna v podobě vyhlídkové věže. Dřevěná konstrukce skýtala skrýš pro další mikrokešku, která nám měla dát informace o další stagi. Do konce luštění již nezbývalo mnoho. Opravdu propracovaná multinka. Pomalu se začlo stmívat a nás začal honit čas. Do Děhylova to byl ještě pěkný kus cesty, ale bylo nám útěchou, že pojedeme jen podél řek Odra a Opava.

Tak se taky stalo. Poté, co jsme se ocitli opět u brány muzea jsme pokračovali přes ocelový most směrem do Ostravy. Hned za řekou jsme odbočili doprava a po hlavní cestě ještě pokračovali směrem k velkému rondlu, jež je jednou z křižovatek s dálnicí. Přejeli jsme jej a za ním odbočili vpravo, opět za keškou. Tentokrát "Černý potok". Odtud už směrem k soutoku Opavy a Odry. 

Po překonání lávky pro pěší Jenda zjistil, že píchnul. A tak se zpravovalo. Dojedli jsme poslední zásoby čokolády, doplnili tekutiny a kochali se unaveným sluníčkem. Hodin bylo jak na kostele a po úspěšné opravě jsme již spěchali po cylko podél Opavy do Děhylova. Zastavili jsme se u rybníka Štěpán a odlovili zase jednu finálku mysterky.

Zdejší cyklotrasa je opravdu hojně využívaná cyklisty i pěšími, místy dokonce i in-line bruslaři. Kolem loděnice v Děhylově, místa, kde se často pořádají různé koncerty a akce, jsme zdárně dojeli k vlakovému nádraží. Za chvíli nám jel vlak.

A tak jsme zase kola trošku oškubali od výbavy, rozloučili jsme se s kolegou Pavlem a opět jsme se vrátili do Havířova. Poté už jen malý kopeček od nádraží na vrch Kohout v Bludovicích a už jsme byli doma. Zdar výletu a Hlučíne, těš se, my se vrátíme a projedeme si další části tvého regionu!