V neděli jsme vyrazili ráno z domu a po dálnici D1 úspěšně dojeli do Prahy. Bez zastavení jsme Prahu projeli a mašírovali si to směr České Budějovice a dále Srní a kemp Antýgl u řeky Vydry.
Náš kemp byl v nádherném údolí řeky Vydry asi 2km před Modravou. Sebou jsme měli stany a jelikož tam nejsou chatky, byla to jediná možnost ubytování. Vybrali jsme si místo a rozložili tábor. Bylo odpoledne a my se chtěli ještě do setmění někde projet. Zvolili jsme tedy menší výletík na Modravu, kde jsme já a Pavel zaparkovali v jedné z hospůdek na skleničku. Jenda s mamkou jsou větší sportovci, a tak si zajeli místo sezení v hospodě na Březník. Bylo tam prý krásně a my jim to rádi věřili. Společně jsme si dali v hospůdce ještě pivko a ve značně podnapilém stavu jsme jeli zpátky do kempu. Bylo po dešti, ale my jsme se rozhodli, že si nasbíráme cestou trošku dříví a uděláme si večer táborák. Nasbírali jsme dřevo, ale oheň nebyl moc valné velikosti... Nechtělo to hořet. A tak jsme to po chvíli snažení vzdali a šli spinkat. Byli jsme hodně unaveni.
 
Den druhý: cyklovýlet na Poledník

Bylo pondělní slunečné ráno a my vyrazili na výlet. Nebylo moc teplo, ale na kolo tak akorát. Musíme brát v úvahu, že jsme v horách a nemůžeme tady čekat teploty tropické.
Posnídali jsme polévku v občerstvení v kempu a sebrali kola. Vyrazili jsme směr Modrava. Na Modravě jsme koukli v infocentru do všelijakých map a koupili "placky" (turistické známky). Dále jsme po krátké pauze pokračovali směr údolí Roklanského potoka. Samozřejmě po cyklostezce.

Cesta byla na kolo tak akorát, pěšky by se mi tu nechtělo šlapat. Je to přecejen štreka. A když na dovolenou na Šumavě, teď už vím, že jedině na kole.
 
Příroda je tu opravdu nádherná a zase jsem viděla kus světa, kde jen tak nezavítám. Dorazili jsme až na rozcestí, kde byla odbočka ho vrchol Oblík (1224 m.n.m.)
 
Rozhodli jsme se samozřejmě si na něho vylézt. Byl to asi 1,5km do kopce. Ze začátku byla cesta pro cyklistu únosná, ale po 1 km jsme kola museli zahodit do křaku a pokračovat přímo do kopce k vrcholu. Nahoře jsme museli pojíst kalorické tyčinky, protože to byl opravdu výkon! Na vrcholu se nacházela skála, ze které byl krásný výhled na široké okolí. Vylezla si tam i mamka, ale dalo práci ji k tomu přemluvit. Po delší pauze jsme sešli opět dolů ke kolům a vrátili se na rozcestí. Pokračovali jsme dále směr Poledník. Dalo nám práci a hodně času než jsme svižným tempem dorazili až na jeho vrchol. Na Poledníku (1315 m.n.m.) se nachází rozhledna se třemi vyhlídkovými plošinami a bufet. Turistů a cykloturistů zde bylo hodně. Řekla bych že přímo přehuštěno.
 
Po zaplacení 15,- Kč vstupného na věž jsme se kochali krásnými výhledy na pozůstatky železné opony, okolní kopce, hory, města i vesnice. Prostě krása sama. Za dobrého počasí jdou vidět i Alpy. My jsme to štěstí neměli.
Když jsme se dokochali výhledy z posledního patra, mohli jsme o patro níž kouknout na fotky, které vyfotili pozorovatelé, když Alpy vidět šly a tak se dá říct, že jsme o nic nepřišli.
Slezli jsme dolů a dostali hlad. Nebo spíš chuť na guláš v chlebu, skoro za symbolických 50,- Kč. Neodolali jsme, ale taky jsme ho nemohli potom dojíst. Byla to fakt porce.
Po vydatném obědě jsme dále pokračovali směr Prášily. Odbočili jsme ještě k Prášilskému jezeru. Je tam pěkně, stojí to za to prudké a náročné brždění a nepřejetí odbočky a následný krátký výšlap.

 
Jelikož počasí už přálo a sluníčko nás lechtalo svými paprsky, dlouho jsme se nezdrželi, očvachli rychle nohy ve stroužce vytékající z jezera a pokračovali dále ať toho krásného počasí využijeme. Další cíl naší cesty bylo samotné městečko Prášily. Nic zvláštního tu není, ale chvíli jsme se zdrželi v místní hospůdce na jedno. Asi za půl hodiny jsme pokračovali dále po cestě směr Srní až na křižovatku u Vchynicko-Tetovského kanálu. Zde se mi asi po 200m souběžné jízdy s kanálem rozsypal střed zadního kola a já nemohla pedálama do záběru.
Nezbývalo nic, než abych se zavěsila do "vleku"za naši lokomotivu Jendu a nechala se táhnou podél kanálu až do kempu Antýgl. Ještě že to bylo po rovině, trošku jsem brášku i litovala, že to musel odnést zrovna on.
Cesta kolem kanálu byla dlouhá, ale pro mne snadná. Díky Jendovi mi cesta ubíhala rychle a za chvilku už jsme byli nad Antýglem. Doslova a přímo, neboť kanál vede přímo nad ním. Pokochali jsme se tedy pohledem zhůry a pokračovali až k pile, kde kanál začíná. Napájí ho řeka Vydra známá svými balvany.
Podél Vydry po hlavní cestě jsme si to sjeli zase ke kempu, tentokrát po jediné hlavní cestě co tam vede. Cestou jsme nalovili v lese nějaké suchší klacíky na večerní táboráček. Tentokrát se nám oheň povedl a vydrželi jsme u něj dokud nás nevyhnal déšť.
 
Den třetí: sháníme střed!

Probudil nás hukot kapek dopadajících na stan a my jsme věděli, že to na Šumavě neznamená jenom přeháňku ale vytrvalejší déšť. To se nám taky potvrdilo, když jsme koukli ze stanu. Zmoklé bylo všechno.
My jsme však nedali na počasí a museli jsme vyřešit problém. Bylo úterý 5. 7. 2005 a byl svátek Cyrila a Metoděje. Tedy státní svátek. A my museli sehnat nějaký otevřený cykloservis, neboť poruchu na mém kole nebyl nikdo schopen spravit za pomoci polních nástrojů.

Hodili jsme tedy pouze moje zadní kolo do auta a jeli hledat nějaký ten opravárenský podnik.
Po dlouhém a náročném hledání jsme nakonec jeden našli. Už si to moc dobře nepamatuju, ale vím, že to bylo v jednom z větších měst, která jsme v dešti projeli. (Strakonice, Sušice, Prachatice) Pomalu docházely i finance a tak jsem navštívila i bankomat. Oprava totiž něco stála. Měli jsme štěstí, že jsme natrefili na mimořádně otevřený cyklo a ski servis. Pán byl ochotný a uměl závadu odstranit. Všichni jsme si oddychli a já byla šťastná, že mohu pokračovat s ostatníma ve výletech.
Celý den jsme se jen tak projížděli autem a nakonec jsme stejně dorazili do kempu. Bylo odpoledne a my jsme se rozhodli, že velký déšť nebudeme znásilňovat a využijeme ho ke stěhování do dalšího místa pobytu - Lipno nad Vltavou. V podvečer jsme dorazili na místo a zašli jsme si na pivko do místní restaurace. Déšť lehce přestával a my jsme s nadějí vyhlídky lepšího dne sladce usnuli.
 
Den čtvrtý: Středeční výlet k jezerům Solné komory

Ráno jsme se probudili opět do zamračeného dne. A jelikož to na Šumavských hvozdech opět vypadalo na déšť, rozhodli jsme se pro výlet k jezerům u Salzburku.
Vyrazili jsme tedy autem směr Vyšší Brod a na hraniční přechod Přední Výtoň. No a tudy pokračovali směr dálnice A1 a město Salzburk.
Jako výchozí bod výletu kolem jezer jsme si vybrali město Mondsee. Zde jsme na parkovišti nechali auto a na kolech vyrazili směr centrum města a nábřeží.
 
Na to, že v Čechách bylo škaredě a zamračeno, u rakouských sousedů měli slunečno. V kapse jsme měli jen pár eur tak jsme si moc nemohli vyskakovat. Ještě že vedle těch eur byla v báglu i svačina.
Vyjížďku jsme započali, jak už jsem napověděla, u jezera v Mondsee a po levém břehu a cyklostezce jsme jeli k jeho zadní části. Tam se nacházela veřejná pláž s molem vhodná ke koupání, ale jelikož většina z nás si nechala plavky v autě, vodu jsme okusili pouze namočením chodidel. Po chvilce osvěžení a malé svačince jsme pokračovali přes mírné kopečky po úzkém, místy krkolomném chodníčku, až k jezeru Attersee. Na tomto jezeře se proháněly labudě a panoráma byla ještě úchvatnější než u Mondsee. Krajina kolem byla opravdu nádherná.
 
Jak můžete vidět na fotografii, voda v jezerech byla opravdu čistá a průzračná. Labuťák na fotografii byl opravdu hladový a moc mu chutnaly müsli tyčinky. Po nakrmení dravé zvěře jsme kousek popojeli do centra města. Zde Pavel samozřejmě píchnul a my měli nucenou pauzu. Zatímco Pavel spravoval defekt jsme si zašli za 10euro na kafe do místní restaurace. Jedno kafe stálo 3eura tak to vyšlo pro tři osoby tak akorát.
Číšnikovi jsme nechali 1euro tringelt. Co my s jedním eurem... Ale musím říct, že to bylo moje nejdražší kafe v životě.

Opravdu nádherná modrá krajina. Po krátké prohlíce města jsme se opět vydali tentokrát po hlavní cestě zpět k jezeru Mondsee a pokračovali jsme dále po opačném břehu jezera zpátky do města Mondsee.
 
To je parádní tunel viďte. Takhle rakušané dávají pozor na bezpečnost cyklistů. Auta mají svůj semafor, a cyklisti také. I když si myslím že pro cyklisty je to trošku přehnané. Ale pravidla se musí dodržovat a tak na červenou pěkně stojíme. Hned jak blikla zelená jsme vyrazili do tunelu.

Poprvé v životě jsem viděla tunel pro cyklisty. Dokonce místy i s odbočkama na vyhlídky na jezero. Ovšem pak se musela dát přednost v jízdě. Myslím, že cyklista, který v tomto tunelu nedisponuje svým vlastním světlem je ztracen. A naopak, když nemá funkční zadní světlo, může být dost hodně ohrožen ostatními cyklisty. Tunel pro auta vede v tubusu vedle. Myslím, že toto je unikát ve střední Evropě.
Za chvíli jsme vyjeli z tunelu ven a pelášili po cyklotrase zpět k městu Mondsee. Koukali jsme při cestě po nádherných vilkách v Alpském stylu a až za chvíli jsme si třeba všimli, že jde vlastně o statek. Tak to bylo všechno dokola upravené.

Celkem jsme najeli něco kolem 80km, ale jelikož jsme většinou jeli po rovině a po krásných cykloztezkách podél jezer, vůbec jsme necítili únavu.
V Mondsee jsme naložili kola na auto a vydali se opět po dálnici A1 zpět na přechod Přední Výtoň a dále zpět do kempu na Lipně.

Ráno jsme se probudili do ne moc povedeného dne. Bylo pod mrakem a po dešti. I přesto jsme se vydali na delší výlet kolem Schwarzenberského plavebního kanálu. Tento kanál se používal pro dopravu vytěženého dřeva z hor na pily.
Naložili jsme kola na auto a vydali se směr Horní Planá. Tady jsme nechali auto a nasedli na kola. Po pravém břehu vodní nádrže Lipno (jemuž se také přezdívá české moře) jsme se vydali směr Nová Pec. Místo, kde se Vltava vlévá do Lipna. Odtud jsme dále pokračovali po neskonale krásné cyklotrase směrem na Stožec (jde i o vyhlášenou in-line trasu).  

Zde jsme koukli na muzeum Šumavského národního parku a koupili placku. Krátce odpočinutí jsme pokračovali směrem na hraniční přechod. Dali jsme oběd a pokračovali jsme po cyklotrase k místu, kde začínal kanál. Byla to hráz nádrže, jejíž voda ve svých dobách zásobovala kanál. Dnes v něm protéká pouze voda z potoka na němž nádrž stála a z hráze zbyla jen hromada hlíny.

Na snímku jsme u jakýchsi vymodelovaných zeměkoulí a různých astronomických zobrazení ve vesničce Stožec.
Na dalším snímku je Plešné jezero rozlévající se pod vrchem Plechý. Vyzařovalo z něho tajemno, které se umocňovalo dýchajícím lesem všude kolem.

Toto jezero jsme navštívili, když jsme jeli podél kanálu směrem na Zadní Zvonkovou. Jde o docela drsnou zajížďku, kde si opět myslíte, že za touhle zatáčkou přece už musí být cíl...
Dále cesta nevede, takže jsme se opět museli vrátit na hlavní cestu ke kanálu. Tady zjišťujeme, že je půl čtvrté a v pět nám jede poslední přívoz přes nádrž Lipno do Horní Plané. (bylo to asi 30km) V případě, že bychom to nestihli, museli bysme objíždět zadní část lipna na kolech. Tak jsme museli šlápnou do pedálů. Podél kanálu se jelo celkem dobře. Nato, že v kanálu tekla voda ve stejném směru jsme měli pořád pocit že jedeme do kopce.

 
Po pár kilometrech jsme narazili na horní portál tunelu, který byl vytvořen na překonání většího kopečku.
My jsme kopeček museli překonat bohužel po svých. Na druhé straně tunelu je dolní portál, který narozdíl do toho horního byl zavřený mříží.
 
Jelikož nás tlačil čas, tak jsme udělali jen letmé fotečky a pokračovali dále. Odtud jsme nasadili vražedné tempo a jeli jsme skoro nepřetržitě rychlostí 25km/h. Což cyklisté umí potvrdit, že udržet si takové tempo asi 20km není nic lehkého. Podél kanálu jsme dále pokračovali do Zadní Zvonkové. Zde jsme se odloučili od kanálu a jeli přímou cestou přes Přední Zvonkovou po silnici II. třídy k přívozu. Pavel, jež měl klíčky od auta nasadil vražedné tempo a všem nám ujel. Kdybysme náhodou my ostatní přívoz nestihli, zajel by pro nás autem. Nakonec jsme s vypětím všech sil přívoz zdárně stihli.
Udýchaní jsme přijeli k molu zrovna když přívoz přistavoval. Přijet o dvě minuty později, přívoz bysme viděli pouze odjíždět a byl by průser. Příště musíme čas odhadovat lépe.
Na přívozu jsme se kochali výhledem na okolní vesničky na březích Lipna. Po přistání v Horní Plané jsme byli tak unaveni, že jsme nevyšlapali ani malý kopeček k autu a museli jsme ho zdolat pěšmo.
 
Večer se nám trošku vyjasnilo a my si udělali romantičny táborák. A nejromantičtější na tom bylo to křupavé kuře na klacku:-) Po setmění jsme se vykoupali "na Adama" v Lipně. Pak se šli vyhřát do horké sprchy, abysme nebyli nemocní a pak jsme už usnuli jak mimina.

Nastal pátek a počasí nebylo nic moc. Proto jsme volili odjezd domů. Jako cyklisti jsme ovšem měli ještě jedno Eso. Poslali jsme Pavla autem a všema přebytečnýma báglama do Rožmberka nad Vltavou a my jsme absolvovali sjezd z Lipna nad Vltavou přes Vyšší Brod až do Rožmberka. Byl to takový krátký výlet na rozloučenou se Šumavskými hvozdy. V Rožmberku jsme se naložili taky do auta a společně jsme přes jižní Moravu odjeli zpět domů do Horních Bludovic.
Dovolená super, poznala jsem další část Jižních Čech, akorát počasí trošku nevyšlo. Ale to neovlivníme nikdy.