Český ráj - Branžež aneb víkend se Sport Arsenalem
Byl červen roku 2006. V práci jsme si s bráchama vydyndali dovolenou a spolu s mamkou odjeli na sraz cykloturistů do Branžeže u Mnichova Hradiště.
Je to východ Českého Ráje s malebnou přírodou kolem rybníka Branžeže.
Den první: Cestou necestou ...
Naplánovali jsme odjezd z domu na pátek. V časných ranních hodinách jsme doma posbírali bágly, já se rozloučila s přítelem a ve složení Pavel, Jenda, mamka Jindřiška a moje maličkost jsme vyrazili vstříc zážitkům a krásné přírodě Českého Ráje.
Jelikož jsme plánovali jet "natěžko", nebrali jsme s sebou auto, ale volili jsme cestu vlakem. Ráno před pátou hodinou nás hodil bratr Jirka na nádraží v Ostravě-Svinově i s kolama. Nádraží je nově po rekonstrukci, před ním stojí velký skleník. Jedině tak se totiž dá nazvat skleněný přílepek na krásné historické budově. Koupili jsme si skupinovou jízdenku, kola jsme si naložili do pěkně upraveného vagonu určeného přímo pro kola a my jsme se usadili v pohodlném kupé. Cesta do Prahy probíhala klidně bez komplikací. V Praze jsme přestupovali na spěšný vlak směr Turnov - přes Mnichovo Hradiště, kde jsme vystupovali. Od rychlíku do Prahy se tento vlak lišil docela hodně. Nato, že je to vlak nasazený na hlavní trať Praha - Český Ráj a právě začal víkend, jsem se docela divila, že jsme jeli jenom 4+1 cyklista a jeden kočárek. Víc by se do tohoto vlaku fakt nevešlo. A i tak byla plná i ulička. Celou cestu do Mnichova Hradiště jsme tedy stáli s bágly v uličce a když chtěl někdo vystupovat, museli jsme se zmáčknout co to šlo i nešlo.
Zdárně jsme dorazili do Mnichova Hradiště. Značně vyčerpaní jízdou jsme dostali hlad. Navštívili jsme tedy blízkou hospůdku a dali si pořádný nášup. Zaplatili celkem lidové ceny jídel a pokračovali asi 10km do vzálené vesničky jménem Branžež. Těsně za vesničkou u Komárovského rybníka se na jedné straně nacházela naše chatová osada a na druhé kemp. V kempu se vše již chystalo na víkendovou akci: "Cyklovíkend se Sport Arsenalem". Okoukli jsme tedy chatovou osadu, zajistili si ubytování (které jsme měli mimochodem zajištěné zkrz internet už předem) a ubytovali jsme se. Zjistili jsme, kde jsou sprchy a záchody, trošku jsme se opláchli a připravili se na večer. Čekal nás totiž program v již zmiňovaném kempu.
Společnost Sport Arsenal připravila na víkend bohatý doprovodný program, jež začal v pátek večer působivým vyprávěním známého cyklocestovatele Jana Kozáka. Tento pán na kole objel svět a připravil pro nás videoprojekci své cesty i s působivým výkladem. Každý registrovaný účastník akce měl zdarma klobásu a dvě piva. Piva jsme zpořádali během večera, klobásu jsme si nechali na zítra. (pro vysvětlení jsme u registrace dostali kupony a mohli jsme si je vyčerpat během vikendu) Působivý výklad trval až do noci a my se ospalí vraceli přes hráz Komárovského rybníka zpět k chatce. Unaveni a plní zážitků jsme rychle usnuli.
Den druhý: Okolo Kosti cestička…
Další den jsme si naplánovali výlet na Kost. Krásný hrad v malebném údolí. Posnídali jsme, sbalili nejnutnější věci a vydali se kolem kempu, kde probíhala akce, směr Srbsko a po cestě II. třídy do vesnice Podkost. Cesta nebyla snadná, neboť jsme asi po 1km uviděli zkratku. Ten kdo nás zná ví, že my zkratkama nepohrdáme. A taky vidíte, jak jsme dopadli.
Písečné duny ve kterých se nedalo jet, do kopce a ještě pěšmo. No to jsme si ale dali. A úspora času? Žádná, ba naopak. Takže jsme jasně řekli NE dalším zkratkám, neboť jsme teď na vlastní kůži poznali, jaké jsou zdejší turistické cesty. Pískovcový kraj skýtá písečné duny na skoro všech stezkách.
Ve vesničce Podkost se nachází již zmiňovaný hrad. Prošli jsme jeho nádvoří i místní infocentrum, zakoupili turistickou známku - "placku" a koukli jsme do mapy kudy se vydáme dále. Zvolili jsme jako další cíl cesty město Sobotku.
Nabízela se varianta pohodové cesty malebným údolím po červené značce, která z části byla i naučnou ztezkou. No koukněte, není ten pohled úžasný?
Dále jsme pokračovali dlouhým údolím kolem odpočívky u pramene směrem k Buškovskému mlýnu.
Jak vidíte, letní příroda v okolí hradu Kost je opravdu nádherná. A když je venku kolem 30 stupňů a vy si sedíte u chladného pramene v lesíku - to je prostě balada.
Buškovský mlýn je také velmi krásné stavení. Funkční mlýnské kolo i náhon a pasoucí se koně krásně doplňovaly typickou atmosféru přírody Českého Ráje.
Dále jsme od mlýna pokračovali kolem Buškovského rybníka směr město Sobotka. Navštívili jsme cukrárnu, dali si kafe, počkali až otevřou infocentrum s "plackama" aby jsme si nějaké koupili. Po kouknutí do mapy zjišťujeme, že se zde nachází zámeček Humprecht. Tak hurá na něj.
Po přímé cestě z náměstí stoupáme k zámečku. Asi po 1,5 km jsme dorazili ke štíhlé věži kruhového půdorysu. Právě zde probíhala svatba a tak jsme dlouho neočumovali, udělali pár fotek a pádili dolů. Právě se totiž blížil průvod aut s nevěstou a ženichem a kompletně ucpal všechny cesty kolem. Ujeli jsme tak tak.
Vrátili jsme se zpět na náměstí v Sobotce. Poté jsme pokračovali směrem na vesničku Mladějov po zelené značce. Následně jsme projížděli krásným údolím rybníka Nebákov, kolem Pekarovy brány po zelené značce a rybníka na Podkost.
Pavel neodolal a vyfotil své kolo na molu před hradem Kost. Nádherná scenérie.
Zpátky jsme z Podkosti pokračovali po červené značce zpět přes kopec do Srbska a následně k chatové osadě. Opět jsme na turistické červené značce narazili na píščitá pole po kterých se opravdu jet nedalo. Kludili jsme tedy kola skoro až na kopec. Po půlhodině jsme dojeli k chatě. Umyli jsme se a připravili na další výpravný večer v areálu kempu, tentokrát na téma: "Jak jsme zdolali Nord Kap s jednoročním synem".
Během přednášky jsme zdolali již zmiňovanou klobásu zdarma a kochali se celou dobu sezení u výkladu a piva táborákem. Unaveni a pod vidinou postýlky jsme po přednášce sedli na kola a upalovali zpátky k chatě.
Den třetí: hrad Valečov a zámky Valdštejn a Hrubá Skála
Probudili jsme se do krásného slunečného dne, který přímo nabádal k dlouhému výletu. A tak jsme začli jezdit prstem po mapě. Naplánovali jsme si vyjížďku směr hrad Valečov. Po zelené značce jsme z Branžeže od chaty vyrazili vstříc novým cyklistickým zážitkům. A že jich tentokráte bylo požehnaně. Zelená značka, krásná cestička, jež se ze začátku mírně vinula do kopce a zdála se být v pohodě, nás nemile překvapila.
Asi po 1km pěkné jízdy po chodničku údolím začala být obejmuta vysokými kopřívami. S nadějí, že v lesíku bude líp, jsme však se však brzy rozloučili. Nastalo nemilé prudké stoupání. Lesem, místy po pískovcových platech, kde si člověk musel dát majzla aby nesletěl. Nakonec jsme ale zdárně dorazili ke zřícenině menšího hrádku Valečov.
Hrádek byl strašně malinký, ale i přesto se zde nacházela místa, kam se mohlo pouze s placeným průvodcem. Někam však bylo dovoleno nakouknout i bez něj a toho jsme samozřejmě využili. V místním infocentru jsme si koupili turistickou známku a pokračovali jsme do vesničky pod hrádkem. Dále jsme od rozcestníku pokračovali směr vesnička Mužský (by mě zajímalo, jestli tu mají taky nějaký "Ženský"...). No, byl to kopec dlouhý, strašně se táhl, ale na vrchol jsme asi po hodině zdárně dorazili. Naskytl se nám opravdu krásný pohled na Trutnov, Mnichovo Hradiště a okolní města. Mírným sjezdem jsme se dostali k hlavnímu občerstvení u Drábských světniček. Zřeli jsme ceduli s nápisem smažený hermelín a pozřeli jsme jej s chutí. Během oběda nám nad hlavami dosti nízko lítaly letadla provádějící vyhlídkové lety po okolí.
Na prohlídku světniček jsme neměli čas a tak jsme volili postup v trase. Rozhodli jsme se pro červenou značku a po ní Příhrazskými skalami směr Příhraz. Asi po 100m nás zastavil místní děda, který viděl jak se ženeme vstříc nebezpečí na červené, doporučil nám modrou, která ne že by byla lehčí, ale byla aspoň bez žebříků. Dali jsme tedy na radu a dále pokračoval po modré. No, místy to bylo opravdu zajímavé.
Pod stálým dohledem fotografa jsme pomalu zdolali klesání, nebo spíš padání do vesničky Příhraz. Dole jsme si hodně oddychli že se nikomu nic nestalo. Slabší nátury by to možná vzdaly, ovšem asi jen v případě, kdyby to na druhou stranu zpět nebylo stejně namáhavé jako dolů. A využít zemskou přitažlivost je někdy lepší než jít proti ní.
Z vesničky Příhraz jsme dále putovali směr Skokovy a Kacanovy po místních cyklotrasách.
Dalším naším výletním cílem byl hrad Valdštejn. Cesta k hradu na mapě nevypadala šoatně, ale v reálu byla trošku náročnější. Bylo 30 stupnu a my jsme pomalu lekali vedrem. Ještěže po cestě byl pramínek s ledově osvěžující vodou. Moje babička by řekla, že je to tak akorát chytnout angínu. My říkáme: "Chvála Bohu" a vesele osvěženi se dále ždrapeme do kopce. Cesta celou dobu vedla lesem a asi po 3km stoupání jsme spatřili vytoužený cíl.
Hrad Valdštejn byl velmi úchvatný, přímo k němu vedl most a před ním samozřejmě pokladna. V dnešní době se už ani na nádvoří nemůžete podívat bez vstupného. Zakoupili jsme tedy u pokladny "placku" a jen tak z dáli koukli, jak se část hradu právě opravuje. Ještě že tak. Obdivovali jsme i most, který byl celý zdobený sochami a vedl k hlavní bráně.
Udělali jsme si malou svačinkovou pauzu, pojedli sušenky a pokračovali po hřebenové turistické značce směr zámek Hrubá Skála. Asi 5km cestička byla příjemnou částí našeho výletu. Ve stínu stromů a lehkém šustění listí jsme v sedlech našich kol putovali k zámku. Po návštěvě zámeckého nádvoří a obhlídky spousty stánků, které se zde nacházely, jsme si sjeli dolů po cestě do lázní Sedmihorek. Zde nebylo celkem nic k vidění. Jedna hotelová budova s pramenem. Opravdu lázně na odpočinek. S Jendou jsme si skočili koupit do blízkého kempu "placku" a vrátili jsme se asi 2 km zpět k pramenu, kde čekali ostatní. Společně s druhou částí naší skupiny jsme dále pokračovali směr vesnička Rokytnice. Pak podél rybníků Vidlák, Krčák a Věžák k Pekarově bráně. Odtud jsme pokračovali opět údolím po zelené značce k rozcestí před rybníkem u hradu Kost. Tentokrát jsme se ovšem vydali po druhém břehu po modré značce, která vedla již přímo na kopec k rozcestí hlavních cest. Odtud jsme dále pokračovali již mírným sjezdem k chatě. Tentokrát ne přes Srbsko, ale odbočili jsme po zelené k chatové osadě. To jsme si zase dali. Opět naše staré dobré zkratky. Opět jsme neměli snadnou cestu díky písčitým plochám hlubokého sypkého písku. Ale nakonec jsme celou cestu jeli lesem vedle cesty, kde se dalo jet aspoň krokem. Nakonec jsme zdárně dorazili do chatové osady a dali si čepovanou kofolu a pizzu.
Vychutnávali jsme si poslední večer pobytu v osadě.
Den čtvrtý: stěhování do Jilemnice
Pondělí bylo dnem stěhování. Sbalili jsme si saky paky a dopoledne opustili chatku. Zaplatili jsme a pokračovali podél rybníka přímo na Srbsko a dále ke Kosti.
Dále jsme již známým údolím pokračovali na Sobotku. Zde Jenda odložil kufr z kola a poslal si ho domů poštou. Nechtělo se mu s ním tahat, neboť si na srazu cykloturistů zakopil brašny od Sport Arsenalu. Někteří z nás si doplnili zásoby peněz a nakoupili zásoby pití. Dále jsme na našich ocelových ořích pokračovali směr Mladějov a po cyklo na Troskovice. Zde se nachází muzeum panenek, které se proslavilo mj. i spotem v Toulavé kameře.
Jenom přes okénko jsme nahlédli a pokračovali do kopce do značného stoupání směrem na hrad Trosky. Opravdu velký kopec. Asi po hodině stoupání pěšmo jsme dorazili k jeho hlavní bráně. Zde jsme nechali své oře na parkovišti pro ně, hned vedle těch živějších verzí, jež zde vozily malé děti. Zaplatili jsme vstupné 60,-Kč na osobu a šli si prohlédnout hrad.
Na nádvoří jsme potkali sokolníka i s jeho svěřenci a zjistili jsme, cože za ptáka nám to vlastně ty slepice doma žere. Dále jsme stoupali po nově udělaných schodech na jednu z věží - bábu.
Na posilněnou jsme si zakoupili medovinu, aby nám z té výšky nebylo špatně. Ta námaha po schodech stála ovšem zato. Výhledy byly opravdu úžasné a na celý Český Ráj. Opravdu doporučuju si vylézt na tuto známou dominantu.
Pomalu jsme slezli z báby a vylezli ještě kousek na pannu. Ale úplně se nahoru nedalo kvůli opravám a tak jsme se pomalu rozloučili s hradem, vyzvedli naše oře ze stáje a sjeli si zpátky ten velký kopec zpět do Troskovic. Pak jsme přes Újezd pod Troskami pokračovali dále kolem rybníka Pařez a malého stejnojmenného hrádku směr Prachov. Ovšem jen na vrch nad tímto městečkem. Dolů jsme jeli jen já a Pavel vyzvednout placku. Zpátky jsme si to vyšlapali zpět ke zbytku skupiny a pokračovali dále. Směr Jinolice - kemp. Cestou ještě bylo odpočívadlo s infocentrem, ve kterém jak jsme zjistili, se dala taky zakoupit placka pro kterou jsme jeli až do Prachova. Ale co bysme neudělali pro naše postavičky. Koupili jsme si zde tedy aspoň hrníček na památku a pomalu jsme se šinuli do Jinolic. Zde jsme měli v plánu ubytování...
Marně jsme si mysleli, že nebude problém se v sezóně ubytovat v nějakém kempu. Uspěli jsme až v druhém, tam nám nabídli poslední, trošku skromnější chatku. Drátěná, velmi měkká lůžka nám moc příjemná na spaní nebyla, ale nemohli jsme si moc vybírat.
Odložili jsme přebytečné věci do chatky a koukli k místnímu rybníku. Chvíli jsme se čvachtali v teplé vodě a vyhřívali na pláži. Sluníčko pražilo a u pivča nám bylo dobře.
Koukli jsme opět chytrým okem do mapy, jestli není v okolí nějaký kopec na který by se dalo vylézt. Byl. Vrch Tábor. Tak jsme si vzali kola a jelikož času jsme měli dost, tak jsme zamířili přes Jilemnici přímo k jeho úpatí.
Projeli jsme tunel a hned za ním jsme se vydali po turistické značce na vrchol. Asi 5km krkolomného stoupání bylo na pozdní odpoledne opravdu záhul. Asi v polovině jsme ještě uprostřed hlubokých hvozdů potkali flákající se hlídku městských strážníků svačijíce v autě. Pěkně jsme pozdravili a pokračovali v utrpení. Cestou jsme se roztrhali na skupinky více zdatných a těch, co se nemínili zhuntovat.
Na vrcholu bylo krásně. Hlavně když jsme si konečně sedli a začali odpočívat u nově zrekonstruovaného penzionu jež měl i vyhlídkovou věž, ale ta ještě nebyla otevřena. Zpracovali jsme tedy malé občerstvení a koukali na okolní krajinu. Výhled byl opravdu úžasný.
Pokochali jsme se a pokračovali jsme sešupem dolů do vesničky Chlum. Dále pak cestou, místy chyběla a byl jen přechod pro pěší po vratké desce přes kaňon, mezi poli nepoli a kopce nekopce do Bradlecké lhoty. Pak jsme si to směřovali podjezdem pod hlavní cestou Jičín - Turnov a přes vesničku Zámezí a "kopce" nebo spíš hory zpět do Jinolic a k chatce.
Večer jsme si zdechlí a utahaní ještě opekli buřta a zašli na pivo. Byl to poslední večer v Českém Ráji, tak jsme ještě přemohli večerní únavu a zašli na pivko. Ovšem komáry tam mají dotěrné i když se jedná o ráj. Pozdě v noci jsme zalehli utahaní do postelí.
Den poslední: Hurá domů...
Bylo úterý a jelikož dovolená z práce končila tak jsme se museli odebrat k domovu. Sbalili jsme svoje saky paky a hupsli na kola. Namířili jsme si to směr Jičín vlakové nádraží.
Na náměstí, přes které jsme jeli jsme se zastavili v infocentru, které již bylo otevřeno a zakoupili chybějící placky. Poté jsme spěchali na nádraží na vlak. Celkem v pohodě jsme naložili naše 4 kola do motoráčku tak aby nepřekážela a usedli. Cesta do Nymburka trvala asi hodinu.
Město Nymburk je velmi zajímavé, objeli jsme náměstí, ochutnali zmrzlinu a podél Labe jsme se vydali do Poděbrad. Opravdu krásná cyklotrasa. Doporučuju. Zrovna v době naší cesty policisté vehementně pátrali po nějakém zločinci tak byly vidět policejní čluny co chvilku na Labi.
Na oběd jsme se zastavili několik km za Nymburkem v malé lesní hospůdce. Opravdu krásné posezení u vody. Pak jsme dále pokračovali podél řeky do Poděbrad. Opravdu krásné lázeňské město, ale na můj vkus už hodně komerční. Moc přeobchodováno a přerestauracováno. Napili jsme se pramene na promenádě, zkoukli náměstí a jeli dále směr Kolín. Chvíli cesta vedla podél Labe, za městem ovšem odbočila přes pole, lesy, bažiny a louky na hlavní cestu Poděbrady - Kolín. Ještě ke všemu jsme minuli zrovna rozestavěnou dálnici takže o hustý provoz nebyla nouze. Po pár kilometrech jsme zjistili, že nás pomaličku začíná tlačit čas. Do Kolína to byl ještě hodný kus cesty a tak jsme pořádně museli šlápnout do pedálů.
Po pár kilometrech jsme se opět napojili na cestu kolem Labe a dojeli do Kolína.
Jak vidíte na fotografii, cestička to byla pro kola jako stvořená, takhle ovšem vypadala pouze těsně před Kolínem. Krásná byla ještě na spojnici Nymburk - Poděbrady, asfaltová. Jinak jsme jeli po silnicích různých tříd.
Opravdu krásný nový most, vyřešeno jak pro chodce, tak pro cyklisty. Jde vidět, že v Kolíně myslí na všechny.
Přijeli jsme utahaní k nádraží ČD. A jelikož jsme zjistili, že nám jede jeden vlak dříve, zvolili jsme ten. I když nejel přímo do Ostravy ale muselo se přestupovat v Přerově, volili jsme ten. Koupili jsme si tedy jízdenky a čekali na něj asi hodinu. Mezitím jsme si prohlídli město a po hodince jsme se vrátili na nádraží. Odkšírovali jsme kola a pomalu se přesunuli na perón. Byli jsme nemile překvapeni když jsme zjistili, že náš vlak má asi 3 hodiny zpoždění... Nakonec přijel jen o málo dříve než další, který jel přímo do Ostravy. My stejně volili ale ten co jel přes Přerov, jel totiž dříve a nám se fakt nechtělo čekat.
Důsledkem pak bylo, že po zpožděném příjezdu do Přerova jsme samozřejmě nestihli vlakový přípoj do Ostravy. Bylo asi něco kolem půlnoci když jsme opouštěli Přerov. Noční jízdu do Ostravy Jenda strávil ve větru vyklánějíce se z okna. Cestou jsme nad Hranicemi na Moravě ještě pozorovali krásné blesky. Do Ostravy jsme dorazili něco před druhou hodinou ranní. Tam nás již čekala Jana s autem. Domů jsme se dostali nějak kolem půl třetí ráno. Dost dobrý až nato, že v pět se muselo opět vstávat na šichtu...
Dovolená byla fajn i když mohla být klidně delší, jezdit bylo kde. Příště třeba toho šéfa více ukecávat.