Stránky jedné malé ...
... veverky z Bludovic
Mikulov 2010 - za vinnými sklípky a keškami
Byl duben a pomalu třebalo zajišťovat letní dovolenou. Tentokrát jsme se rozhodli nepoctít svou návštěvou cestovní kancelář, ale vyjet si jen tak, po vlastní ose někam po Česku. Vybrali jsme si na doporučení město Mikulov a ubytování u p. Pěnčíka.
Vše klaplo jak mělo a my 12. července 2010 vyrazili vlastním vozem směr jižní Morava. Ubytování vřele doporučujeme. Je to v soukromí, s bazénem, kuchyní, grilem a vůbec, bylo tam krásně!
Jelikož jsme neměli v úmyslu sedět a rekreovat se na jednom místě, vzali jsme si s sebou i kola. Měli jsme v okolí připraveno i několik kešek k odlovu ať je ta dovolená pestřejší.
Den první: Konečně v Mikulově
V pondělí ráno jsme při příjezdu vzbudili pana domácího. Bylo něco před osmou hodinou ranní. Vyjeli jsme z Ostravy brzy, abychom se vyhli na dálnici největšímu parnu. Počasí předpovídalo na celý týden velmi vysoké teploty a předpověď se jim tentokrát povedla do puntíku.
U pana Pěnčíka jsme na zahradě zanechali auto s bebechama a šli na procházku do města. Od ubytování bylo centrum se zámkem vzdáleno asi 300 metrů. Za svitu ranního sluníčka jsme se procházeli křivolakými uličkami města Mikulov. Zdejší krásné měšťanské domy, fontánky, sochy a množství malých obchůdků a kaváren dávalo tomuto městu takovou krásnou odpočinkovou atmosféru. Asi jsme si vybrali dobře.
K zámku jsme šli podle GPS navigace... No jo, samozřejmě jsme ho nejdříve obešli úplně z druhé strany a pak teprve přes park přišli na hlavní nádvoří... Odlovili jsme dvě zdejší kešky a prozkoumali krásné okolí. Pak jsme sešli dolů na náměstí a po návštěvě infocentra jsme si dali kafe v malé kavárno-vinotéce.
Pavel samozřejmě šel trošku bokem a zjistil, že je tu nějaká hrobka a že prý tam musíme jít na prohlídku... Jsem byla úplně nadšená že budu okukovat cizí rakve. Tak jsme teda po kávě šli. Co mám s ním dělat.
Tak jsme si vyslechli výklad, očumákovali rakve (zvláštní pocit) a šmárovali k panu Pěnčíkovi převzít si pokoj a trošku se teda ubytovat. Cestou jsme ještě ve stánku za stravenky koupili grilované kuře aby bylo co na oběd. Po dlouhé cestě jsme už v 11 hodin měli docela hlad.
Pavel šel po obědě spinkat a já vyrazila na kole obhlídnout místní kešky. Takové ty vzdálenější, kam jsem si byla jistá, že se do konce týdne asi nepodíváme, protože na to už nebude čas. Trošku jsem podcenila zdejší počasí. I když to nebylo daleko, jakmile přes poledne začalo pražit slunce, na kole se to nedalo. Teda dalo, ale bylo to náročné.
Za celkově ujetých asi 10 km na kole po rovince a při odpočívce na keškách všeho druhu jsem stihla vypít asi 2 litry vody. A i přesto jsem zpět na pokoj dorazila docela zničená.
Přijela jsem, pojedli jsme a společně ještě večer vyrazili na večerní procházku na zdejší Svatý kopeček. Vede tam z centra modrá turistická značka a zároveň to je i křížová cesta, na jejímž konci je lehce zanedbaná kaplička se zvonicí. A zároveň tam vede také malá multinka a úplně čirou náhodou jsem si sebou vzala listing...
Z počátku šlo všechno fajně. Ve stínu jsme počítali a pomalu stoupali do svahu. Poté, co skončil lesní úsek, jsme se začli i při zapadajícím slunci docela slušně potit. Já jsem asi měla zatměni, protože mi nějak počet zastavení křížové cesty nekorespondoval s listingem keše a vůbec, prostě jsem to zdrbala... Takže po útrpném vystoupení na vrchol (kde jsme kešku předpokládali) jsem byla v háji. Odhady sice trošku seděly, ale na místo kam ukazovala šipka jsme nešli, protože jsme byli přesvědčeni, že je to blbě... (nakonec se ukázalo že ne)
No nic, tak jsme se pokochali nádherným výhledem, já pořád pokukovala po okolních malých stromcích s bílou skálou vedle co kdyby... Ale to by to na tom kopci nesmělo úplně všude takto vypadat...
Nakonec jsme dorazili do města a zašli ještě na vínko. Pak na ubytování a šup do hajan, zítra nás čeká velký výlet.
Den druhý: Lednice a částečně Lednicko-Valtický areál
Dorazili jsme do Lednice. Ale moc zima tam nebylo. Chvíli jsme hledali celodenní parkování, které by bylo levnější než 10,-/h. Našli jsme, ale jak se později ukázalo, celá Lednice je zóna zákazu stání mimo vyhrazená parkoviště... My to postavili ale mezi domečky do slepé ulice a ještě jsme měli požehnání místního domorodce, že tu stát můžeme...
Vyjeli jsme na kolech tedy směr zámek. Kola odstavili před ním a i přes probíhající stavební práce šli na prohlídku. Byla zajímavá a poutavá.
Po prohlídce jednoho okruhu ze tří možných jsme pomalinku začali zjišťovat, kde jsou v okolí jaké kešky. Jednu jsme měli přímo po cestě k občerstvení. Bylo horko a tak jsme nepohrdli něčím studeným. Chvíli jsme pobyli v bývalém zimovišti palem a vydali se směrem k přístavu lodiček.
Klidnou asi půlhodinovou plavbou za 100,- Kč jsme se posunuli na přístaviště k minaretu. Významnou to stavbou, která nikdy nesloužila k nějakým náboženským účelům, ale měla vždy jen funkci rozhledny. I my jsme tuto funkci vyzkoušeli.
Do prvního patra přes pokladnu to bylo ještě v klidu. Druhé patro bylo záživnější, ale ještě pořád tady bylo betonové zábradlí. Ve třetím, posledním patře už jsem nechala Pavla na schodišti. Tenké zábradlíčko mu nedávalo dostatečnou jistotu. I já měla respekt, ale asi to mají vyzkoušené že to nepovolí.
Rychle jsem vyfotila pár foteček a šupky dolů.
Jelikož je v celém areálu parku přísný zákaz jízdy na kole, vůbec jsme od zámku svá kola nebrali. Pěkně jsme zkombinovali jízdu lodičkou a zpětnou procházku s lovem kešek. A že tu jsou moc pěkné kešky. (Až na ty všudypřítomné komáry).
Zhlédli jsme akvadukt s jeskyní, minaret jsme si prohlédli zpětně přes krásné panorama rybníků... Lidí bylo tak akorát takže procházka to byla krásná. Akorát to horko...
Park je moc pěkný a je vidět, že o něj pečují. Jakpak by ne, když je zařazen i se zámkem mezi památky UNESCO.
Po prohlídce parku jsme si vyzvedli od zámku kola a pomaloučku jsme směřovali k další významné stavbě - Janovu hradu.
Krásným chodníčkem jsme se asi po půlhodince dostali ke krásně opravené stavbě. Ani jsme kvůli horku o prohlídku nestáli. Spíše nás zaujal stánek s občerstvením, kde jsme tak nějak poobědvali. Hodinku jsme tady strávili. I tady mají své přístaviště pro lodičky. Jezdí tady od zámku a jízda tam stojí 120,- Kč. Radši teda na kole...
Po obědě jsme pokračovali jak jinak než na místní kešku. Krabice hezká, ale odlov byl stylem - šup do křoví, pobít pár komárů, vytáhnout zaklesnutou kešku, pobít dalších pár komárů a šup ze křoví.... No a po zalogování jsme si to pro jistotu zopákli znovu.
Bylo odpoledne a slunce už tak moc nepražilo, ale i přesto se teploty pohybovaly přes 30°C. Po cyklostezce jsme oklikou dojeli až k Apollonovu chrámu. Taková další hezká stavba blízko lednických rybníků. Odlov místní kešky byl samozřejmostí. Je odtud krásný výhled na lednické rybníky rozprostírající se na jižní straně obce Lednice. Zdejší cyklostezky mají jednu zradu. Jelikož zdejší půda je hodně písčitá, sem tam jsou takové ty fajné písčité duny a dunky, do kterých když vjedete tak to buď ještě vyberete a jedete dál, nebo vás při jízdě do kopce natolik zpomalí, že jdete raději pěšky, anebo zkončíte na zemi. Proto opatrně!
My to naštěstí přežili ve zdraví a další plánovanou zastávkou byl chrám Tři Grácie. Pěkné, pěkné...
Zdejší keška je formou kraťoučké multinky kvůli turistům, takže, zjistit které sloupy jsou jónské, které ty druhé a hurá pro finálku. A hlavně nezapomenout započítat ty sloupy vzadu jako někdo...žejo.
A hurá do útrob komářího doupěte pro finálku! A pro velký úspěch a hlavně zapomenuté razítko v kešce rovnou dvakrát!
To už nás dorazilo. Po dalších 4 km jsme dorazili zpět k autu. Nakoupili ještě kus kuřete na večerní gril. Předtím ale ještě jeden výšlap na Sv. kopeček a na ještě jednu kešku trošku opodál. Po cestě zpět jsem chtěla jít "zkratkou" a málem jsem se nevymotala z vinic. Holt Mikulov...
Den třetí: Dívčí hrady, Dolní Věstonice, eventík a noční prohlídka zámku
Ráno bylo opět krásně. Posbírali jsme bebechy a tentokrát bez kol jsme si vyjeli do sousední vesnice Kletnice. Odtud už pěšmo po modré turistické značce směrem na zříceninu kaple, nový hrad (skály pro horolezce) a dále po úbočí na Dívčí hrady.
Hned po prvním kilometru se mi rozsypala jedna přezka u sandálu... Paráda. Tak jsme to provizorně opravili šňůrou na klíče a šupky dále. Pohodlné to moc nebylo, ale v tom horku se vracet pro náhradní boty a zase to šlapat zpět nahoru nepřipadalo v úvahu.
Nakonec jsme i přes podceňované množství vody dorazili na Divčí hrady přezdívané též Děvičky.
Nahoře jsme nebyli sami. Nato, že byl všední den, dalo se to, ale o sobotách tady je prý takový nával, že se v jednom kuse musíte na chodníčcích míjet s ostatními turisty. To by mě nebavilo.
Výhled byl úžasný. I když byl opar, nic to neubralo na tajemné atmosféře zdejšího místa.
Konečně jsme prolezli zříceninu celou a odlovili i místní krabičku. Paráda a teď dalších 5 kilometrů zpět k autu. Naštěstí již po naučné stezce a z lehkého kopečka. Šli jsme společně ještě s jednou skupinkou a tak cesta utekla celkem rychle. Uf.
Docela jsme měli hlad. Bylo kolem druhé hodiny, když jsme zavítali v obci Perná do místního penzionku. To jsme se ale nadlábli... A teď odpolední program. Dolní Věstonice, venuše a minieventík s Veronikou, která sdílí stejný koníček jako my. Geocaching.
Zaparkovali jsme kousek od muzea. Za menší vstupné jsme si prohlídli zajímavou expozici. Krátkou procházkou jsme se dostali až ke Kalendáři věků... Taková ukousnutá hora, kde je možno pozorovat jak se v jednotlivých obdobích vývoje lidstva ukládaly jednotlivé vrstvy půdy. Zajímavé. Ale hlavně fotku pro earthku!
V místní hospůdce pod pergolou jsme počkali, až dorazí Verča. I s dvěma malýma piškotama. Pokecali jsme co a jak, co kešky, atd...
Tak jsme vyzvěděli drby a bylo na čase se rozloučit. Naše další cesta vedla zpět do Mikulova, ale s malinkou zastávkou na Kočičí skále, kde je nejen keška, ale taky krásný výhled do okolí a na Pálavské kopečky. Mimoto jsem zde úplně dorvala svůj sandál a Pavel si ten svůj taky napočnul.
Tak jsem to nějak dořídila do Mikulova a sandále šly rovnou do koše.
Ale to ještě nebyl konec dne. Ještě jsme po večeři měli na programu zajímavou večerní prohlídku zámku Mikulov. Když už jsme tady a vsoukali jsme se do pořadníku díky dvěma lidem co vypadli, proč se nepodívat.
Nejvíce se nám líbilo v zámeckém sklepě, kde jsme viděli nejen největší sud, ale taky bílou paní...
Bylo to hezké, takové netradiční... No a po dobré procházce ještě na jedno do hospůdky. To aby nám dobře vytrávilo!
Den čtvrtý: Volnější odpočinkový den, cyklovýlet do Sedlce, jeskyně Turold
Horké počasí posledních dní nám pomalu bralo síly. A tak je Pavel dopoledne nabíral někde mezi bazénem a postelí. Já sportovec jsem se rozhodla odlovit poslední zbytky kešek na jižní straně Mikulova. Směrem k sousední vesnici Sedlec.
Nabrala jsem si hodně pití, protože sluníčko opět ukazovalo svoje paprsky.
Síly i čas do oběda mi dovolily jet trasu pouze - Mikulov - Sedlec a zpět. I s malou zastávkou s ochutnávkou vína na tradičním místě u rybníka. Odlov tří kešek mi dal natolik zabrat, že po návratu na ubytování jsem před obědem taky nepohrdla bazénem... A bylo fajně.
Odpolední program se ubírat spíše lehce turisticko-naučný. Při logování místních kešek jsem zjistila, že u místních jeskyní Turold se objevily další dvě eartky. Tak šup, dneska se jde odpoledne na jeskyně.
Stihli jsme poslední vstup ve čtyři hodiny. V jeskyni bylo fajně chladno. Aji bysem se tam zabydlela na déle.
Venku sluníčko v podvečer po prohlídce už tolik nepálilo a tak jsme mohli zkusit kromě earthek i odlov dvou místních tradičních keší. Na tom jsme ale stroskotali, protože dvouhvězdičkový terén podle nás opravdu není lezení po skále. Po hodinovém trápení (kdy jsme na ně šli ze špatné strany) jsme to vzdali. Šak tu ještě nejsme poslední den...
Tak a další den za námi.
Den pátý: Valtice
Dneska opět kola. Tak šup s nimi na auto a už si to pádíme směrem do Valtic. Kousek nad náměstím necháváme u vinařské školy auto a míříme směrem k zámku. Je tu krásně, sluníčko opět pálí...
Na zámku sedáme na venkovní zahrádku místní kavárny a dáváme jak jinak než kafe. A birella. Je teprve ráno a už cítíme, že to dneska na kole nebudeme přehánět.
Pavla to lákalo na prohlídku, ale výše vstupného nás odradila a raději jsme si šli prohlédnout galerii vín. Koupila jsem si tady chutný suvenýr a přes kešku v parku jsme zabloudili ještě na oběd do místní restaurace.
Napapali jsme se a vyrazili směrem k druhé části Lednicko-Valtického areálu.
Tentokrát Belveder, Randezvous a sv. Hubert. No a jak se ukázalo tak i Hraniční a Rybniční zámeček. Absolvovat tuto trasu na kolech je to opravdu jediné rozumné řešení. Od památky k památce cesta uběhla rychle a my dorazili až do vesnice Hlohovec k Hraničnímu zámečku. Moc pěkné místo.
Dali jsme džus, pokusili se odlovit zdejší multikeš a nakonec jsme se po neúspěchu spokojili se starým Dědkem dubákem. Zbývala trošku času a tak jsme se dohodli, že cestou zpět do Valtic si uděláme malou zajížďku na Rybniční zámeček. Taková malinka a hezká stavbička. Samozřejmě s keškou.
Začali jsme cítit únavu a tak jsme už nikde nezajížděli a po hlavní cestě Lednice-Valtice dorazili zpět k autu. Naložili kola a vyrazili ještě k velkému sudu nad Valticemi. Na hranicích s Rakouskem slouží jako poutač restaurace. Je tam i keška. Jak jinak.
Lehkou jízdou jsme dorazili zpět do penzionku.
Den šestý: Rakousko
Kešky skoro vylovené a já tak blízko od hranic nemám žádnou sousedovic? Nic, vyrážíme směrem za hranice. Asi po 10 km máme svou první. Pštrosí farma... Obyčejná pštrosí farma. Ale to nevadí... Je to moje první rakouská keška!
Tak a teď na dominantu místního kraje, která jde vidět i s Mikulova. Hrad a vesnice Falkenstein. Nejprve šplháme autem k hradu. Před branami jej necháváme a jdeme juknout zpoza závory. Dál nesmíme. Nemáme směněné eura.
Nevadí. Jdeme pro místní kešky. Jednu dole ve vesnici mezi vinnými sklípky a druhou na kopci na vinicích. Odtud je opravdu krásný pohled na hrad.
Poté projedeme ještě další tři vesnice až dorazíme na hraniční přechod Starý - Nový Přerov. Tudy se dostáváme po písčité cestě zpět do vlasti.
Cestou do Mikulova ještě zastavujeme u vinařství Tanzberg, kde obdivujeme nejlépe a nejstylověji udělanou kešku celé naší dovolené.
Po návratu do penzionu dáváme pozdní oběd. Pavel volí bazén a já volím odlov posledních dvou kešek ze zdejšího okolí. Turold I a Turold II. Tentokrát beru kolo a vydávám se pokořit tyto dvě mršky z druhé strany. Nad Mikulovem nechávám v lesíku za střelnicí kolo. Přimykám ho k prvnímu stromku, dál se s ním nemá cenu tahat, terén je neúprosný.
Obě keše mají dvouhvězdičkový terén z pěti možných... Ovšem hned tu první jsem šla přímo čtyřhvězdičkovým. Druhá byla už v pohodičce po boční cestičce. Byl odtamtud opravdu krásný výhled. Triko jsem ovšem mohla ždímat.
V podvečer po návratu jsme lehce povečeřeli a šupky do města užívat s posledního večera.
Nejprve jsme navštívili ochutnávku mikulovských vín. Paní nám ochotně vše povyprávěla a po vypití tří skleniček jsme pomalinku šli směrem k náměstí. Zhlédli jsme místní chodník slávy a šli si prohlédnout kostnici. Fujky.
Radši odtud rychle pryč. Někam na něco dobrého. Navštívili jsme místní stylovou hospůdku a dali si výbornou večeři. Zpátky do penzionu k panu Pěnčíkovi jsme již šli mezi blezky a hromobitím...
To se to usínalo.
Loučíme se...
Pomalu se loučíme s krásami Mikulovska. Balíme kola a věci a naposledy klábosíme s panem domácím. Děkujeme mu za výborné ubytování a zavíráme za sebou bránu.
Vydáváme se směrem na Břeclav a po dálnici Brno - Ostrava zpět domů.
Pro ty, kdo pojedou na Pálavu, určitě doporučuji kolo. Uvidíte toho daleko více než z auta a stihnete toho více, než když půjdete pěšky.