Stránky jedné malé ...
... veverky z Bludovic
Dovolená v Krkonoších 14. - 18. 9. 2011
Bylo léto roku 2011. Velkou část tohoto období nám zabraly svatební přípravy. Na dovolenou nějak nezbyl čas.
A jelikož jsme se na našich společných cestách ještě nepodívali na sever naší republiky, nejvyšší pohoří bylo jasná volba.
A tak jsme si během srpna zajistili ubytování na horské chatě. Žádný velký luxus, ale pro potřeby českého nenáročného turisty ubytování na úrovni a ve stylovém prostředí Krkonošské přírody. Řeka před chalupou, strmá stráň za ní a jen co by kamenem dohodil blízkost centra Pece pod Sněžkou. Ano, právě tam jsme ve středu 14. 9. 2011 zamířili vlastním vozem až se severní Moravy.
V časných ranních hodinách jsme se vydali na cestu. Věci sbalené ještě večer předtím, dálniční známka koupená tak hurá na dovolenku. Sice kratší, ale vydařenou.
Z Ostravy po dálnici směrem na Olomouc, Mohelnici a po silnicích první třídy směre Moravská Třebová, Vysoké Mýto, Hradec Králové, Trutnov a Pec pod Sněžkou. Zvládli jsme cestu pohodovým tempem asi za 4,5 hodiny.
Po příjezdu na "předměstí" Pece pod Sněžkou jsme se zastavili u místní benzínové pumpy a odlovili kešku v ní ukrytou. Ano, v ní! Je vystavena přímo na pultě a střežena bedlivým okem místní obsluhy. Po vypití kávy a prohrabání různých putovních předmětů v ní umístěných jsme zanechali auto autem a vyrazili jeste asi 150 m zpět po cestě k jiné, taky hezké a nápaditě provedené skrýši.
A jelikož bylo kolem 11 dopoledne a na chatu byl nástup až kolem 14 hodiny, zamířili jsme autem ještě do Špindlerova Mlýna. Jen tak se podívat na místní přehradu, centrum města, řeku Labe, Labskou přehradu a zdejší okolí. Musím říct, že ale na můj vkus už příliš komerční a některé novostavby se zde vůbec nehodí... Oběd jsme si ale v místní restauraci dali a byl výborný!
A teď šup zpět do Pece. Projíždíme přes Vrchlabí a kolem zdejšího letiště. Klikatou cestou míjíme Svobodu nad Úpou, kde je poslední vlaková stanice před nejvyššími kopečky, dál už jen autobusem. Večer trávíme procházkou po Peci, kolem místní přehrady a pizzerie, kde neodoláme a dáváme si pizzu. Výbornou. No, aspoň nemusím vařit i když máme k dispozici celkem slušně vybavenou kuchyňku na chatě.
Další den nás vytáhlo z postele sluníčko a lehce pofukoval větřík. To ráno jsme ani netušili, jak náročný den nás čeká. V plánu bylo zdolat vrchol nejvyšší hory - Sněžky 1602 m.n.m. Nabaleni a připraveni i na velmi nevlídné horské počasí jsme vyrazili směrem k lanovce. Ovšem už u místního záchytného parkoviště nám aktuální infotabule ukazovala, že druhá část lanovky vedoucí na vrchol sněžky nejede pro silný vítr. Chvíli jsme dumali, jestli to třeba nějak na ten vrchol nedojdeme, ale zvítězila myšlenka, že jsme tu přece ještě další dva dny a tak dnes budeme absolvovat "náhradní" výlet a Sněžku přenecháme na jiný den, až nebude tak větrno. Třeba budeme mít štěstí a lanovka pojede až nahoru.
"mapka nejznámějšího panorama s cedulí s pojmenováním vrcholů"
Náhodou nám za dvacet minut jel autobus z náměstíčka do Jánských Lázní. Východiska výletů na Černou horu. Od autobusu to je ještě lehce z kopečka a po chvíli už nastupujeme do kabinky. Svižnou jízdou zdoláváme celkem solidní převýšení. I zde vítr trošku kabinou houpe. Nic příjemného, ale co nám zbývá, vystupovat za jízdy určitě nebudeme.
Na probuzení nahoře dáváme kafe a borůvkový koláč. Zamíříme si to k místní rozhledně. Nahoru už ale nejdeme. Stejně je opar a moc by toho vidět nebylo. Po dřevěném chodníčku pro pěší se vydáváme k místním horským chatám. Z rozcestí ještě odbočujeme malou zacházkou k obrovskému vysílači.
Po nejfrekventovanější pěšině se vydáváme směrem ke zdejšímu rašeliništi. Na vyhlídce se kocháme II. zónou národního parku. Děláme pár fotek a vyrážíme opět po červené turistické značce směrem k Pražské boudě.
Pořád je trošku vítr, ale přes internet v mobilu zjišťujeme, že na Sněžce asi vítr ustál a lanovka nahoru už jede. Začíná v nás hlodat nápad, že odpoledne bychom ještě mohli vyjet nahoru. Po chvíli rozhodujeme, že podle času v Peci uvidíme...
Strmým pádem klesáme kolem krkonošských bud do Pece pod Sněžkou. No to je něco pro mé kolena! Ale lepší, než to tady jít do kopce... A ten výhled!
Po příchodu do centra Pece zjišťujeme, že lanovka stále jede. No a tak se kolem 14 hodiny vydáváme do lehkého stoupání asi 1,5 km dlouhého směrem k nástupní stanici. Divný pocit, připadá nám, jakoby jsme byli sami a všichni šli proti nám... Poslední asi 200 m úsek před stanicí nám dá nejvíce zabrat, ale zvládli jsme to!
Po zjištění, že do odjezdu lanovky máme asi 30 minut, chci koupit lístky. Prodají mi ale jen nahoru, neboť neví, jestli náhodou kvůli větru nebudou muset zase lanovku zavřít. No super, ve tři odpoledne a nejistota návratu v rozumnou dobu dolů... Ale co, jedeme!
Pustili jsme před nás ve frontě autobus německých důchodců jež taky toužili jet nahoru. I my nasedáme a kocháme se strmým stoupáním na Růžovou horu a po přesednutí i nahoru na vrchol Česka.
Nejhorší úsek cesty byl asi 50m přejezd nad zlomem Obřího dolu. Tam to foukalo nejvíce. Byli jsme vděčni, že jsme nepodcenili počasí a vzali si na lanovku čepice a kapuci. I rukavice byly fajn. Vystupujeme a míříme přímo do místního bistra, dáváme něco na zahřátí a polévku. Obdivujeme místního vlčáka, jehož panička (obsluha bistra) nám na dotaz "jak se dostal nahoru" sděluje, že běhá pod lanovkou. S lehkým úsměvem jí to nežereme :-).
Prohlídli jsme si místní historické fotografie, jež zdobí místní bistro a šup na vrcholek, už to je jen asi 50 metrů. Z bistra se prodíráme davem německých důchodců stojících ve frontě na lanovku... Oni tu snad byli asi 10 minut a už jedou dolů... tak tomu říkám "nemít čas"!
Zdoláváme nejvyšší vrchol České Republiky. Sice ne po vlastních ale co, každý podle svých možností žejo :-).
Stojíme u mohyly a ochotná slečna nám dělá společné foto. Poté míříme k nové poštovně. Teda, takovou kostku tady umístili. No, typická horská stavba žejo ... Dáváme se do řeči s místním "pošťákem" kouřícím fajfku.
Vítr lehce zesiluje. Mraky střídá sluníčko, vítr nás šlehá do tváří... Děláme panoramatické foto, lovíme nejvýše položenou keš v republice a pomalu míříme zpět k lanovce. Hodinka nahoře opravdu stačí!
Dáváme horké višně a vychutnáváme si poslední minuty na vrcholu. Na lanovku zpět nás čekalo asi osm. Paní s vlčákem co obsluhovala v bistru pustila pejska nouzovým východem pod lanovku. Začla nasedat a vlčák se rozštěkal... Až teď jsme nevěřícně koukali, že fakt mluvila pravdu když řekla, že běhá pod lanovkou...
Lanovka se rozjela a pes rozběhl směrem do Pece pod Sněžkou... A že to má celkem z kopečka, ale nástup na ranní šichtu po výběhu nahoru asi vždycky prospí. A už vůbec nemáme tušení, jak ho to učila.
Sjezd dolů byl už pohodový. Od lanovky jsme se zase prošli zpět podél řeky Úpy. Na večeři jsme zašli do penzionu Sněžka v centru. Takový dobrý poměr cena/kvalita. Za tmy jsme došli až na chatu. Nožky nás ale bolely řádně. Hold nejsme zvyklí.
V pátek jsme dopoledne odpočívali. Já si prošla centrum Pece, zašla nakoupit nějaké ty předražené potraviny v místním marketu. Po obědě jsme vyrazili jen tak lehce autem na Pomezní boudy pro místní kešku a navštívili infocentrum - muzeum. Zajímavé to tam mají... Nakoupili nějakou tu dobrůtku domů pro ostatní a údolím přes Malou Úpu jsme ještě dorazili do Jánských Lázní. V cukrárně na kolonádě jsme si dali malý pohár a kafíčko. Koupili zde kryglík a jeho menšího brášku kryglíčka od pivovaru Krakonoš.
Prošli se po náměstí, napili se léčivé vody a šupky někam na večeři. Zvítězila opět dobrá pizza z pece v Peci.
Sobotní ráno opět prosvětlilo sluníčko. Dnes byl na plánu Stachelberg. Vojenský bunkr a podzemní pevnost kousek nad obci Babí před Žacléřem. Od parkoviště jsme půlkilometrovou procházkou došli spolu s pár lidmi až k samotné pevnosti. Jsem si myslela že to bude jen standartní bunkr s muzejní expozicí ale šumák.
Po vstupu malým otvorem a zaplacení vstupného jsme si prohlédli exponáty a modely zdejšího komplexu asi 10 bunkrů, které jsou vzájemně propojeny podzemím. Podzemím v hloubce 12-ti patrového domu... No samo že jsme šli dolů... Po hranatě točitých schodech to dolů ještě šlo... ale ta představa že ještě budeme muset absolvovat tu samou cestu nahoru... a co když se to zřítí?... takové myšlenky se nám honily hlavou...
Po dosažení samotného "dna" jsme nafasovali ochranné přilby. Později se ukázalo, že ví proč nám je dávají... mnoho jich padlo na zem...
Štíhlá průvodkyně nás provedla zajímavou expozicí, chodbami, bahýnkem a vůbec... Nezáviděla jsem těm vojákům, kteří tu byli za války... To vlhko, zima a nejistota návratu na zemský povrch... Už ať jsme venku!
Po vyjítí těch 12-ti pater zpět nahoru jsem se už nedivila, že ta průvodkyně je tak štíhlá... Já to jít každý den tak taky jsem...
Kolem poledne jsme konečně spatřili denní světlo. Zašli jsme se posilnit k místnímu občerstvovacímu stánku, odlovili místní kešku a challenge (výzvu) a ještě jsme šli nakouknout na Rudolfovy slavnosti, které se konaly ve Svobodě nad Úpou. Lidí se tu sešlo dost a dost, program nabitý, celkem problém zaparkovat... Lidová řemesla, kováři, hrnčíři, trdelníky, selátko, prostě pastva pro oči. Podívali jsme se i na část divadelního představení pro děti a jelikož jsme dostali z těch všech dobrot hlad tak jsme ještě cestou na ubytování zavítali na velmi dobrou pizzu do pizzerie u Anděla v centru.
V něděli ráno jsme si v poklidu posnídali a sbalili se. Jelikož nás čekala dlouhá cesta domů, vyrazili jsme. Moc pěkný prodloužený víkend v Krkonoších. Počasí vyšlo na jedničku, zakeškovali jsme si, poznali jsme spoustu krásných míst, zavzpomínala jsem si jak jsem tady kdysi byla na výletě s taťkou, tetou a strejdou... Jó to byly časy...