Stránky jedné malé ...
... veverky z Bludovic
Semakova keš GCYRAM a Tatíček Masaryk GC1Y11E
To jsme takhle mezi Vánocemi a Silvestrem neměli do čeho píchnout... Jednoho večera padl nápad, co takhle vyrazit na Tatíčka Masaryka. A kvůli Aďíkovi pojedeme vlakem, aby si taky užila mašinky. No a taky kvůli nám, vždyť my se taky rádi projedeme Regionovou. A vezmeme sebou koloběžky, stejně tam chátrají pověšené v šopě na hřebíku!
Asi pět minut poté padl nápad, co takhle kdyby to vzala VeraBludovice s Kermitkem přes Čupel. Je tam keška! No a bylo vymalováno...
Tak jsme se tedy domluvili a složili tým Kermitek, VeraBludovice, Mudlomamka a tým Bubik&Aďa s doprovodem. No a jako výbavu jsme měli dvě koloběžky, kočár na Aďíka a lano.
Cesta vlakem začala ve Frýdku-Místku, kde jsme se také setkali s první osobou, co si po shlédnutí naší skupinky ťukala na čelo. A nebyla poslední...
Cesta probíhala v pohodě, za menší koloběžku jsme dokonce nemuseli platit. Dojeli jsme do vlakové stanice Ostravice. Ráno trošku sněžilo. Vytáhli jsme koloběžky z vlaku. Ošacovali se vysílačkama abychom v případě nouze ušetřili kredit. No a vyrazili jsme směr hráz přehrady Šance. Začlo sněžit hustěji. Vyhledáváme prvni, nejbližší a snad jediné dostupné kafe v okolí. Dali jsme i zákusek a věděli jsme proč. Tady vedla naše trasa, trasa absolvována na koloběžkách. Ostatní členové týmu vezli lano v kočáru a šli po cestě kolem přehrady.
Po malé pauze jsme se já a Kermitek trošku vzdálili, jelikož jsme na koloběžkách byli trošku rychlejší než kočár. No ono nutno podotknout, že s přibývajícím sněžením se naše rychlosti srovnávaly.
Po hodině trmácení jsme dorazili na hráz. Dali jsme čaj a sněžení bylo čím dál vydatnější. Počkali jsme na zbytek týmu a pak už jsme se s Kermitkem odloučili a vydali se pomalým ale opravdu pomalým krokem vzhůru na Čupel po žluté značce. Bez sněhu se to dá, když je 1 cm tak se to dá s opatrností, ale když je 2 až 3 cm sněhu, to Vám klouže pod nohama fakt všechno na co šlápnete... Pomalými krůčky jsme se vyšplhali do třičtvrtě.
Poté se cesta výrazně stočila doprava a taky se zdvojnásobil sklon svahu... No co, koloběžku na ramena a snažit se na kluzkém povrchu nespadnout. 
Dokud jsme šli ještě po značce, tak to docela šlo i do toho kopce, ale jakmile nám chybělo posledních 250 m vzdušnou čarou na vrchol a my museli sejít ze značky... To se najednou ozvala vysílačka a druhý tým se zeptal: "Jak to máte ještě daleko?" a my na to: "100 metrů". A oni: "Super, tak to už ji za chvilku máte!" a my na to: "Ani ne, je to 100 výškových metrů!" A bylo ticho...
Dokud jsme šli ještě po značce, tak to docela šlo i do toho kopce, ale jakmile nám chybělo posledních 250 m vzdušnou čarou na vrchol a my museli sejít ze značky... To se najednou ozvala vysílačka a druhý tým se zeptal: "Jak to máte ještě daleko?" a my na to: "100 metrů". A oni: "Super, tak to už ji za chvilku máte!" a my na to: "Ani ne, je to 100 výškových metrů!" A bylo ticho...Nakonec jsme se výsekem v lesním porostu a s koloběžkama v 10 cm sněhu dohrabali až na vrchol... Není tu nic, jenom ta krabička, ale čokoláda bodla!
Našli jsme krabičku a v hustém sněžení se logovali. Vložili moc pěkný Geocoin z Číny a spěchali za ostatními, kteří v tu dobu už čekali u Tatíčka Masaryka.
Našli jsme krabičku a v hustém sněžení se logovali. Vložili moc pěkný Geocoin z Číny a spěchali za ostatními, kteří v tu dobu už čekali u Tatíčka Masaryka. Řekli jsme si: "Tak teď už to je z kopce, takže pohodička". No nevyšlo... Zkusili jsme jít jiným průsekem, že prý ten jistě nebude tak prudký jak ten co jsme šli nahoru... No, byl. Ještěže přibylo sněhu a tak se fajn brzdilo nohama a když člověk přecejen spadl a kolobka na něj, spadl do měkkého.
Prvních 300 metrů od vrcholu jsme se opravdu trápili, ale nebylo to tak hrozné jako když jsme šli nahoru. Potom jsme našli lavičku. Osvěžili se čajem a mlaskali si, že jsme už zase konečně na lesní cestě a po ní pojedeme z kopce. To byla sice pravda, ale tak prvních 500 m, v 15 cm sněhu a s pádem sebevědomého Kermitka hned na začátku.
Pak to bylo samozřejmě 2 kilometry do kopečka. Nijak závratného, ale kopečka. A věřte, že být v naší kůži, taky po žádném kopečku netoužíte!
Druhá část týmu už volala na vysílačky kdy konečně dorazíme a použijeme "pomůcku" na Tatíčka Masaryka... Kdo si to ještě nenašel co je to vlastně za keš, tak je to ptačí budka na stromě. Na stromě ve výšce asi 10 metrů !
Tak jsme jim oznámili, že už jdeme a že za chvilku už budeme na vrcholu stoupání a konečně využijeme tu kovovou zátěž, co jsme sebou táhli.
I tak se stalo. Nasedli jsme na koloběžky a vydali se po lesní cestě parádním sešupem k nim dolů. Až na pár zledovatělých míst, které zakrýval sníh, se to dalo přežít. Člověk to musí brát s humorem, třeba jako já, jenž jsem jela druhá za Kermitkem a skoro celou cestu se bavila jeho pády a balancováním na kolobce.
Po několika kilometrech jsme dorazili k druhé části týmu. Už na nás čekali a chudák Aďik aji usla. No a tak se stalo že prospala náš zápas o keš. Kermitek si sebou vzal i monterkovou blůzu aby si neušpinil sváteční hadry jak říká. Tak se převlékl, já si léčila mezitím ruce z toho neustálého brždění a Bubik připravoval lano.
Omotali jsme Kermitka pod pažemi a uvázali, no a pak jsme ho vyslali ať začne zdolávat strom "Na medvěda"! No a pak po větvích. Zvládl to celkem rychle, to je pravda. Jistě jste si všichni uvědomili, že byl prosinec a taky trošku sněžilo, takže to na tom stromě bylo papů.
Bubik Kermitka jistil, ja chystala všechno na logování, Mudlomamka hlídala Aďíka a doprovod Jana dělala dokumentaristu.
Vše dobře dopadlo, keš odlovena a zalogována, na křižovatce se neobjevilo žádné mudloauto chataře trávicího svátky na horách. Po odlovu jsme sklidili výstroj, dojedli čokoládu, dopili čaj a vydali se procházkou podél přehrady zpět k hrázi, kde jsme si ještě odlovili Přehradu Šanci. Odlov předpočítal cestou tam Bubik, stejně tak si i první našel finálku této Multiny. My si to odlovili až ke konci výletu. Na hrázi začal nepříjemně foukat vítr a my byli rádi, že máme ty kolobrndy a budeme dole rychle. Zbytek týmu byl trošku pomalejší, ale nakonec jsme se všichni setkali zase na Ostravici v hotelu u Freuda. Ochutnali jsme vyhlášenou místní kuchyni a dokonce i ve stanoveném čase stihli vlak. No paráda. Domů jsme pak dorazili ve večerních hodinách a musím říct, že ten grog mi velice chutnal!