Bylo léto a my vyrazili ve složení Jenda, Jindřiška, já s Pavlem a brácha Pavel s přítelkyní (teď už ženou) a její dcerou na hory. Tentokrát za poznáním Malé Farty na Slovensku. Našim cílem byl Veľký Kriváň a hřeben Baraniarek.

Ráno jsme si hodně přivstali a autem vyrazili směr Vrátná dolina. Na parkovišti u sjezdovek jsme nechali auto a vyrazili pěšky údolím po cestě k dolní stanici lanovky. Pozjišťovali jsme, kdy nám lanovka jede a zavítali jsme do restaurace na kafe a malou snídani. Zakoupili jsme jízdenky a hurá nahoru. Převýšení okolo 800 metrů a za docela krátkou dobu...asi 15 minut.

Dole to bylo na triko a kraťasy, nahoře jsme oblíkali tepláky a bundy... Bylo sice léto ale v horách je vždycky všechno jinak. Naštěstí my byli připraveni, ale i tak jsme nepohrdli v místním bufetu kávou a malou svačinou, kterou jsme spořádali na terase... Byl odtamtud krásný výhled... Až oči přecházely...

V zimě jsme tady byli lyžovat. Tady vlastně ne, dole ve Vrátnej dolině, ale bylo málo sněhu a tak to nebylo nic moc. A nelyžařskou část party jsme popošoupli na lanovku, aby si vyjeli na Velký Kriváň. Tehda sice nebylo moc sněhu, ale o to více ledu a větru... No a my jen z protější sjezdovky dalekohledem pozorovali, jak ti dva (mamka a Pavel) šplhají dolů po dupě a vždycky se směřují na nějaký strom ať mají o co zastavit... Byla legrace... A to jsme tehdy netušili, jaká nás bude čekat legrace až tady půjdeme v létě...

Po odpočinku na terase jsme koupili ještě nějaké tatranky a hurá nahoru. Nahoru na Veľký Kriváň. Zbývalo nám ještě úctyhodných 100 výškových metrů. Chodníček se vinul sem a tam a my pomaličku spolu s davem lidí z lanovky stoupali vzhůru. Na obloze sem tam mráček a vítr lehce popoháněl ty obláčky sem a tam.

S přibývajícími metry nám začlo být docela teplo. I sluníčko se občas ukázalo. Po asi 1 kilometru jsme došli na rozcestí pod vrcholem. Sem se ještě vrátíme, ale teď hurá nahoru. 

Ještě asi 0,5 kilometru úctyhodného stoupání po kamenitém širokém chodníku... Uf. Jsme nahoře. 

Sešlo se tu docela dost lidí. Výhledy byly moc úchvatné. Jak sluníčko svítilo přes mráčky, jejich stín se odrážel na rozkvetlých úbočích místních štítů... Moc hezké scenérie.

Bylo to poprvé v životě, když jsem byla tak vysoko... 1709 metrů nad mořem!

Cedulka na tyči označující vrchol nevydržela asi nápor zdejšího počasí a chyběla tady. Snad to někdo někdy opraví.

Po odpočinku jsme udělali nezbytné vrcholové foto a koukli do mapy, kudy že to vlastně budeme pokračovat dále.

Shora to vypadalo dobře. Takové malé tři hřebínky a cesta přes vrcholky a dolů do Vrátné doliny k autu... hihi

Jdeme. Pokračujeme po červené asi půl hodinky pohodové chůze na Pekelník. Vrchol nebyl nijak pekelný, spíš naopak. Oproti Velkému Rozsutci v dáli to byla úplná pohodovka. Byli jsme o 100 metrů níž. Pak jsme dále sešli na další vrcholek - Bublen. Další 100 výškových metrů bylo dole. Taky nic zvláštního, až na to, že se zde dělila cesta na Malý Kriváň a na Baraniarky. 

My šli na Baraniarky... Teda nejprve k rozcestí Chrapáky - tady jsme si odskočili k pramenu na osvěžení - no a potom jsme ještě dále klesli do sedla "Za Kraviarskym". Prvně jsme mysleli, že sejdeme po zelené do Vrátné doliny a pak po cestě k autu. To by ale na nás bylo dost snadné... My přece půjdeme za keškou. Keškou, která na nás čeká na Baranovi... Vrcholu hřebenu Baraniarky... Tak hurá do šíleného kopce... Po každé straně jsme měli jen strmý hřeben. Cesta šla pomalu, ale šla. 

Vystoupali jsme si zase 100 metrů pro změnu nahoru. A že to byla fuška. Nahoře u vrcholové cedule Kraviarske jsme jen fučeli a pili všechno co bylo. Ještě dva vrcholky, a už pak sejdeme dolů... No když toto od Jendy, majíce v ruce GPS autonavigaci, uslyšla skupinka všech ostatních... To bylo celou cestu až na Žitné řečí... A mně se to přitom táááák líbilo. Na jedné straně skála až do... na druhé straně skála až do ... no prostě super. Aji turistické hole se hodily. A ty borůvky všude kolem... To by náš pád jistě utlumilo. 

Konečně je před námi poslední hřeben, říkali jsme si v sedle mezi Žitným a Baranem... No ale co to pole kopřiv až po krk, které nejde nikde obejít? No, vracet se teda nebudu, přežili jsme horší věci. Šak zas splaskneme! Ide se!

A tak jsme šli..............a šli..........až jsme došli.......

pod velkou skálu. Ehm. Chodník vede nahoru. No tak jdeme. Jen doufám, že tam nebudou žebříky. Nejsem po těch kopřivách zrovna v nejlepší fyzické koncici. 

No, žebříky tu zrovna nebyly, ale takové divné lavečky s řetízkem "přidržte se, já Vás jistě urdžím". Nakonec jsme přežili a přežili jsme i vyšplhat po velmi, ale velmi strmém chodníčku až na vrchol "Baran". A tady by měla být keš. A teď kde ji najít, žejo... Po asi půlhodině pátrání v borůvčí a neprostupném křoví měl Pavel štěstí a vytáhl ji. Nutno podoknout, že z dosti nebezpečného místa, kam kdybych to věděla bych ho v životě nepustila... Ale důležité taky je, že ji našel... A tak mu to promíjím!

Zalogovali jsme za svitu již unaveného sluníčka. Dost času nám zabrala cesta z Kriváně až sem a tak jsme celí šťastní sešplhali dolů, do sedla Príslop. Tady Jenda vyzkoušel přírodní alternativu tyčinky k ovládání navigace. Krásně voňavou a smolnatou větvičku smrkovou. Ještě doma to pucoval...

Pak jsme už pohodovou lesní cestou sestoupali dolů k autu. Kolem hotelů, sjezdovek a velkých lopuchů rovnou do hospůdky na večeři. Chutnalo nám a my ještě zatoužili po kešce uprostřed sjezdovky naproti. Tam, pod tím velkým smrkem, určitě to bude tam... Ale jak na ni?

Celý areál je v létě hlídán a navíc oplocen... Zkusíme dělat blbé a jít jakože po modré (vede trošku mimo a tak jakože jsme zabloudili) Hlídač nás odlapil hned kousek za plotem... Po instruktáži co je to tyn Geokešink jsme ho ukecali, že za půl hoďky jsme zpět a ať ty psy ještě nepouští... Povedlo se a my spokojeni odjíždíme z Vrátné doliny... Super výlet, ale jen pro fyzicky zdatné a pro ty, co se nebojí výšek.