Byl 1. květen 2008 a předpověď krásného počasí hlášeného na tento den nás zaujaly myšlenkou. Inspirovali jsme se článkem v časopise Cykloturistika (viz menu) a vyjeli jsme na kole k našim východním sousedům. Dobře jsme nastudovali mapy slovenské Ílavy, okolí Vršateckých bradel a malebné vesničky se zříceninou stejnojmenného hradu Lednice.
Autor článku nás inspiroval poznat ještě neprojetou krajinu údolí Váhu kolem Ílavy. Zkusit si, jak jsou na tom naše těla po zimním odpočinku výjezdem k Vršateckým bradlům a do podhradí zříceniny Lednice.

Co se týče cyklo výbavy jsme na tom super. Nedá se to ovšem říci o mapové výbavě. Sice vlastníme slovenský turistický atlas, mapy jsme si z časopisu ještě v předvečer pozdě v noci nakopírovali, ale co nám to bylo platné, když po odjezdu stejně zůstalo všechno ležet na stole v kuchyni. Ještě že jsou všichni vybaveni jakž takž fotografickou pamětí a něco si pamatovali.
Z Horních Bludovic jsme tedy autem vyrazili ve čtyřech (Věrka, mamka, Jenda a Jirka) směr hraniční přechod Horní Lideč/Lysá pod Makytou. Zde směrem na Púchov a po staré silnici na jih do Lednické rovne. Než jsme se rozkoukali, trošku jsme v tomto městečku bloudili a dokonce projeli i jeden zákaz vjezdu... Ale nakonec jsme úspěšně zaparkovali ve středu města u malého obchůdku se zmrzlinou.

Pořádně jsme se oblékli, neboť teploměr se jistě nevyšplhal nijak zvlášť vysoko. Tipuji to tak kolem 8 stupňů. Bylo sice zataženo, ale nepršelo, a to je vždy na kole to nejdůležitější.
Nutno podotknout, že tato oblast Slovenska nepatří mezi zrovna ty nejturističtější co se cyklistů týče. A jelikož jsme tuto oblast navštívili v květnu, sezóna zde taky zrovna ještě nevypukla, takže jsme byli místními dost sledováni a některými i vřele přivítáni.

Naše putování začalo v již zmiňované vesnici či městečku Lednicke rovne. Odtud jsme se podél železnice vydali směrem na Dulov. Zde jsme nepohrdli raním kafem v místní obchůdko-kavárně. Paní byla milá, ráda nám uvařila kafe (asi jsme vypadali nevyspale), nakoupili jsme zásoby kalorických dobrot, neboť na 7 km dlouhý kopec je nutno se dobře připravit a hlavně posilnit. Po ranním probuzení jsme opět sedli na kola a vydali se do městečka Pruské. U místního kostela jsme potkali skupinky lidí, jak se právě scházejí na ranní mši. Od kostela jsme se již z údolí Váhu odklonili a pokračovali již do celkem prudkého stoupání směrem na vesničku Vršatec. Krom pár místních domečků jsme po dobu 7 km dlouhého stoupání žádné zajímavosti nepotkali. Ale to jsme ani nečekali. Co nás však vždy uchvátilo, byl krásný výhled do údolí, který s přibývajícími výškovými metry byl krásnější a krásnější. Cestou jsme se dopovali čokoládkami a müsli tyčinkami. Vzhledem k vynaloženému úsili to bylo na místě.

Kolem 11 hodin jsme konečně dorazili do vesničky Vršatec. Zde jsme objevili místní hostinec a dali si po pivku. Doplňovat tekutiny se opravdu musí!
Po občerstvení jsme si "vyjeli" do sedla na bradlech. Udělali jsme si malý pěší okruh po skalách. Náhle se zhoršilo počasí a začalo mrholit. Po tom, co jsme se trošku vysvlekli po cestě do kopce jsme opět sáhli po teplých bundách. Holt hory jsou hory.

Tak jsme se pokochali úchvatným pohledem ze skal na údolí Váhu a Ílavy a opět jsme sedli na svá kola. Od skal jsme se vydali po krásném novém asfaltovém povrchu po vrstevnicové cestě a následném prudkém klesání do vesničky Mikušovice. Souběžně vede po silnici i modrá turistická značka.

Již se blížila 12. hodina a my začali pociťovat mírné kručení žaludku. Podél celé cesty mezi Mikušovicemi a Dulovem, kde jsme měli namířeno, jsme našli všehovšudy dvě hospody. Bohužel, obě sloužily jen jako nalévárny a tak jsme po radách místních museli z Dulova ještě udělat zajížďku do většího města - Ílavy. Je to asi 5 km zajížďka ale co naplat. Jíst se musí!

Přejíždíme tedy starou cestu mezi Púchovem a Pruské a míříme na předměstí Ílavy. Překonáváme jedním mostem Váh, druhým dálnici a třetím Vážský kanál. Neskonale nudně rovný úsek vodní hladiny...

Jako první náš pohled padá na dominantu Ílavy, nejspíš zámek. Bývalý. Nyní slouží jako věznice. Objíždíme ji a míříme na malé náměstí, kde konečně nacházíme místní hospůdku s příjemnou číšnicí a krásným prostředím. Dáváme řízek a pivo.
Kolem 14:30 vyrážíme opět směr Dulov a odtud od naší ranní obchůdko-cukrárny směrem na vesničku Lednice. Opět tedy do hor.
Asi 8 km dlouhé, avšak ne tak strmé stoupání jako to první, nám rychle ubíhá, neboť se můžeme kochat malebnými zahrádkami v dlouhé vesničce. Konečně se i po dlouhé době na nás usmálo sluníčko.
Asi 2 km před vesničkou Lednice dojíždíme na vyhlídku v sedle. Je odtud také pěkný výhled, ale ne tak úchvatný jako z bradel. Holt nadmořská výška dělá svoje. Zde se i připojuje modrá značka, která na bradlech začíná. Ovšem od vesnice Mikušovice není pro cyklisty příliš doporučována, řekla bych přímo nesjízdná.

Ze sedla sjíždíme malý kopeček do Lednice. Odtud centrem města ještě asi 0,5 km ke zřícenině stejnojmenného hradu. Pod hradem se nachází pramen se skvěle osvěžující vodou. Místní informační cedule nás informuje hned ve 3 jazycích o historii zdejšího hradu, nechybí ani nákres původní podoby.
Pomalu se začíná připozďovat a tak se loučíme s vesnicí Lednice a po přímé cestě sjíždíme do Lednického rovne.
Zde ještě obdivujeme místní kapli s pěkným parkem. Dorážíme k autu. Stánek se zmrzlinou je ještě otevřený a s místním staříkem si dáváme zmrzlinu s polevou. Tak, kalorie doplněny, pomalu se loučíme s Lednickým rovne a stejnou zpáteční cestou za doprovou nákladního vlaku opouštíme naše východní sousedy.

Na Slovensko se ještě určitě vrátíme, neboť je to krásná země, která cyklistům může nabídnout ještě hodně nepoznaného.

Trasa s podrobnostmi a ke stažení ZDE