Ždiar - Tatry 2005
A tam, co jsou ty kopečky na fotografii, tam jsme měli namířeno. Já se do Tater těšila. Jednalo se totiž teprve o mou druhou návštěvu a první dlouhodobější. Poprvé jsem byla v Tatrách pouze na jeden den s mamkou v srpnu
Den první: Jak to všechno začalo...
Naše putování započalo v neděli brzy ráno. Jeli jsme Pavlovým autem, brali jsme si sebou kola a vyrazili směr Hlučín. Zde jsme vyzvedli taťkovu kamarádku Jarku a vyrazili směr Žilina a dále směr Štrbské pleso. Během cesty jsme si udělali krátkou přestávku těsně za Slovensko-Českou hranicí na kávu v jednom malém motorestíku. Káva byla dobrá, trošku nás ospalce probrala, a my mohli pokračovat dále. U nejbližší pumpy jsme si zakoupili dálniční známku a vesele pokračovali směr dálnice z Žiliny do Čadce. Dálnice však vedla pouze pár kilometrů za Liptovský Mikuláš (Važec), takže jsme nakonec usoudili, že za ten kousek dálnice se nevyplatilo dát tolika peněz a měli jsme si to raději objet po staré cestě.
Zdárně jsme dojeli do našeho prvního cíle. Tím bylo Štrbské Pleso. Bylo lehce pod mrakem a celkem zima, ale z parkoviště jsme lehkou procházkou kolem malého plesa zašli na nádraží lokálek a zubačky, kde jsme to všechno důkladně prošmejdili. Dále jsme pokračovali ke Štrbskému Velkému plesu, prošli kolem pár stánků se suvenýry, koukli jaká je nádhera samotné jezero a jali se zpět k autu kolem všudypřítomných polámaných stromů.
Po prohlídce okolí jsme pokračovali dále směr Smokovce přes Tatranskou Polianku, kde byl polom asi nejvíce znatelný. Byly zde znát místa, kde propukl i požár.
Však podle fotografií můžete posoudit, že krajina se po polomu dost razantně změnila. Upřímně, nedovedu si představit že bych tam ve chvíli větrné smrště byla někde v lese... Musel to být pro tamní obyvatele obrovský šok.
Cesta do Ždiaru probíhala velmi pomalu, jelikož jsme každou chvilku zastavovali a fotili tu zkázu. Projeli jsme Smokovce, Tatranskou Lomnici a poté už odbočovali na levou stranu směr Ždiar a mířili do oblasti Belianských Tater.
Těsně za odbočkou jsme objevili malou hospůdku, a jelikož bylo odpoledne, zašli jsme si na oběd.
Po obědě jsme pokračovali přímou cestou k penzionu Ždiar ve stejnojmenné vesnici. Penzion byl situován téměř až na konci dlouhé vesnice. Příjemné bylo zjištění, že parkoviště pro osobní automobily bylo přímo před vchodem. Ovšem ve dnech, kdy bylo v penzionu ubytováno větší množství hostů, jeho kapacita nedostačovala.
Po krátké konverzaci s majitelkou ohledně uložení našich kol na noc jsme zjistili, že lyžárna, kterou nám nabídla má prostor kolem 4m2. Tak jsme se rozhodli kola nechat přes noc v chodbě, pěkně zamknutá a po řádném seskládání i nepřekážející. Do lyžárny by se nám totiž opravdu nevešla, neboť se zde nacházely kočárky a různé další věci, ke kterým by se asi jejich majitelé nedostali kdybychom tam "nacpali" ještě naše kola. Nicméně jsme se ubytovali v útulných pokojích s výhledem na nejvyšší vrcholky Belianských Tater. Vybalili jsme si, zjistili jaké jsou v televizi programy a jali se jít dolů do jídelny večeřet. Po večeři jsme přemýšleli a začali zjišťovat, jaké požitky a hlavně kulturní vyžití nabízí zdejší pohostinství. Objevili jsme biliard. Tak jsme neváhali a hned jsme si ho zapůjčili, našli jsme zadní místnost kde se nacházel a poté jsme mu propadli. Trávili jsme u něj skoro každý večer.
Den druhý: Ze Ždiaru jsme jeli kouknout na pltě do Červeného Kláštora
Po pondělní snídani jsme našli na recepci leták, že v Červeném Kláštoru je možnost svést se na pltích. A co to vlastně pltě jsou? 
Řekněme že takové malé lodičky svázané po pěti lany k sobě a na nich jsou umístěné lavičky. Jedna plť je schopna pojmout asi 16 lidí včetně kormidelníka a průvodce. Oba jsou oblečeni ve stylových pltnických krojích a celou dobu plavení cca
Takže jsme vyrazili směr Červený Kláštor. Vzali jsme si sebou radši i kola, protože zde existovala i možnost, že přes vydatný noční déšť pltě nebudou premávat.
Po příjezdu kousek před Červený Kláštor jsme na jednom ze stanovišť pltí zjistili, že se stalo to, čeho jsme se obávali. Hladina řeky Dunajce nedovolovala splavování na pltích a jelikož nejbližší termín byl až zítra, tak jsme tedy volili náhradní program. Ještě že ty kola máme sebou.
Paprsky sluníčka si pomalu razily cestičky přes mraky a my se chystali na výlet na kolech. Po chvíli jsme zvolili trasu Červený Kláštor, přes kopečky do Lesnice (značená cyklotrasa) a pak zpět podél řeky Dunajec do Červeného Kláštora.
Nejprve jsme z parkoviště vyrazili směr centrum Červeného Kláštora a prohlédli si místní klášter (jen zvenčí neboť bylo pondělí a to památky tohoto typu bývají zavřené). Koupili jsme si pití na cestu a vyrazili směr hlavní cesta do Lesnice. Asi po 1km jsme odbočili na polní cestu vlevo, kudy vedla doporučená cyklotrasa. Zpočátku jsme si dali na rozehřátí menší kopeček. Stoupání docela prudké, lesem a asi 1km. Poté se cesta asi 2km vlnila terénem, až jsme dorazili k rozcestníku na hřebeni.
Po krátké pauze a řádném phlédnutí na krásy NP Pieniny, jsme pokračovali v jízdě. Nasedli jsme tedy na své ocelové oře a vydali se směr Lesnice.
Trasa se vlnila, sem tam jsme překonávali menší i větší potůčky tekoucí i přes cestu a příjemným osvěžením nám byl i pramen zhruba v půli cesty.
Asi dva kilometry před Lesnicí se cesta náhle začala hodně svažovat. Na kolech se hodily dobře fungující brzdy a taky přilba. Dost nás bolely z toho brždění ruce. Věřte mi, toto klesání trvalo asi 1,5km.
Ale samotné klesání nebylo to nejhorší, spíš ty sesouvající se kameny nám dělaly větší starosti. Ale nakonec jsme zdárně dorazili do města Lesnice. Zde jsme vyhledali příjemnou hospůdku, kde jsme si dali oběd.
Po vydatném a chutném obědě jsme se jali opět osedlat své oře a vyrazili směr dolní přístaviště pltí.
Od dolního přístaviště jsme absolvovali již odpočinkovou jízdu po cyklostezce podél řeky zpět až do Červeného Kláštora. Počasí nám přálo a trasa, ač proti proudu, tak přesto po rovině... To je balada.
Do penzionu jsme se vrátili v podvečer a ještě jsme stihli večerní procházku po Ždiaru. Mnoho penzionů, sem tam obchůdek se suvenýry, ale v podstatě malá vesnička v malém údolíčku Belianských Tater.
Den třetí: Zataženo, vytrvalý déšť...
V úterý jsme se ráno probudili do smutného zataženého dne, bylo zima a teploty se pohybovaly okolo 10 stupňů. Na to, že včera bylo něco kolem 26, je tohle opět další důkaz, že počasí v horách se rychle a výrazně mění.
Při snídani jsme přemýšleli a plánovali, co budeme v takovém počasí dělat. Sedět na pokoji se nám nechtělo. Vzpomněli jsme si, že cestou do Ždiaru jsme u hlavní cesty minuli Belianské jeskyně. To znamená, že aspoň na dopoledne víme co s volným časem. Vyrazili jsme hned po snídani.
Po příjezdu na parkoviště jsme se vydali do strmého stoupání k jeskyni. Výstup trval asi 20 minut, ale velmi rychlou chůzí, protože do prohlídky nám zbývalo asi 35 minut. V případě zdržení bychom museli čekat další půlhodinu. Vše jsme stihli a ještě si prohlídli nějaké suvenýry ve stánku. Prohlídka jeskyně byla velmi zajímavá avšak i náročná. Jedná se totiž o jeskyni, ve které při prohlídce zdoláte největší převýšení ze všech jeskyní na Slovensku.
Návrat k autu jsme absolvovali stejnou cestou jako tam. U auta jsme si položili otázku: Kam teď? Jelikož nepřestávalo pršet, naopak se zdálo, že to bude ještě horší, rozhodli jsme se pro návštěvu Popradu.
Auto jsme zanechali před centrem na odstavné ploše a do centra jsme si došli pěšky. Prošli jsme námeští a začali hledat hospůdku na nějaký ten oběd. Našli jsme ji. 
Podnik se nacházel v boční uličce, poutač byl nenápadný, ale interiér nás ihned upoutal. Byl ve stylu divokého západu. V momentě, kdy jsme vztoupili, nás napadla i otázka, že to všechno kolem zadarmo asi nebude. Avšak při prohlížení jídelního lístku jsme si oddychli. Ceny byly přiměřené prostředí a nabídka pestrá. Dali jsme si pizzu, taťka si to všechno vyfotil a spokojeně jsme napapaní mohli podnik opustit.
Ještě jsme si chvilku prohlíželí náměstí a pak šli k autu. Cestou zpátky do Ždiaru jsme ještě navštívili místní Tesco, kde jsme si zakoupili likér Malibu na večer. (v baru bylo na naše poměry dosti draho) K tomu jsme přihodili pár korbačíků a plánovali jsme videoprojekci nějakého filmu. Vše na pokoji, protože můj bratr si sebou vzal notebook, který vyhrál v jedné soutěži mobilního operátora.
Značně unaveni jsme zasedli k promítání filmu, taťka nás však opustil, neboť chuť na pivo bylo přitažlivější než láhev Malibu (kokosáku). My jsme si večer užili a ve značném stupni rozespalosti jsme se přesunuli do svých pelíšků.
Den čtvrtý: déšť ustal, hurá na pltě!
Již odpoledne předešlého dne déšť ustával, tak jsme si zavolali hned ráno, zda pltě premávajů. Premávaly. Tak jsme se vydali směr Spišská Bělá, na Spišskou Starou Ves a následně na Červený Kláštor. Auto jsme nechali na parkovišti u přístaviště pltí. Koupili jsme si lístky a čekali na hodinu kdy můžeme vyplout.
Nalodili jsme se, pěkně si užívali cestu a hlavně vyprávění pltníků. Byli zkušení a světa znalí. Navykládali toho dost. Celou cestu vlastně nepřetržitě mluvili. Byla to legrace.
Kochali jsme se jak přírodou, tak i okolo plujícími pltníky, mezi nimiž se nacházely i pltě poláků. Jelikož se jedná o jedno ze dvou míst na Slovensku, kde se pltě provozují jako turistická atrakce a zároveň se jedná o Slovensko-Polskou státní hranici, bylo jich tu opravdu požehnaně.
Nicméně jsme si užívali, houpajíce se na ještě mírně rozvodněném Dunajci a kochali se okolní krásnou přírodou NP Pieniny.
Asi po hodině a půl plavby jsme dorazili do dolního přístaviště pltí, které se nacházelo v Lesnici. Jelikož bylo od centra Lesnice vzdáleno asi 1km, svezli jsme se do centra krásným kočárem. (4 osoby 200,- Sk)
Pán, co nás vezl, byl velmi milý a taky nám něco málo povykládal, byl to takový příjemný stařík. Skákli jsme si tady na jedno a koumali, jak se dostaneme zpátky do Červeného Kláštora. Byl to pěkný kus cesty. Nakonec jsme usoudili, že podél vody se nám půjde dobře a tak jsme cestu nazpět absolvovali pěškobusem. Kolem Dunajce vede naučná ztezka takže nám dlouhou procházku zpříjemňovaly ponaučující cedule. Jen tiše jsme záviděli cyklistům na kolech, mezi nimiž jsme předevčírem byli i my...
Výlet to byl pěkný, avšak maximálně tak na dopoledne. Tak jsme opět přemýšleli, co budeme dělat odpoledne. Bylo nějak kolem třetí hodiny a to bylo příliš brzy vracet se zpátky do penzionu. Vzpomněli jsme si, že jsme cestou do Spišské Bělé jeli kolem nenápadného stavení, které skýtalo možnost jízdy na koni. Namířili jsme si to tedy právě tam.
Po příjezdu nás přivítali dva mladí lidé, kteří se o toto hospodářství starali.
Šlo o jednoduché hospodářské budovy a pár ohrad ve kterých se páslo asi 120 ovcí a asi 4 koně. Bylo se tu o co starat, to se musí nechat. Požádali jsme tedy o projížďku a hned nám připravil jednoho koníka. Pěkně jej osedlali a jako naprosté laiky nás ponaučil jak se "řídí". Jako první a nejzkušenější zvolili mě. Ani nevím proč, ještě jsem na koni úplně sama neseděla, ale asi uznali, že jsem zkušená víc než oni už tím, že jsem na něm vůbec seděla! Na koníkovi jsme se všichni vystřídali a pěkně si zarajtovali. Na "farmě" vyráběli i ovčí sýr pěkně po domácku ručně.
Majitelé si všech hostů velmi váží a šlo to nejvíc vidět na tom, jak nás pěkně pohostili ovčím mlékem a také čerstvým sýrem. Prostě všechno bylo jak balada... A navíc, v dnešní komerční době, skoro zadarmo. Za asi tříhodinové ježdění, ovčí sýr a mléko si řekl "lidovou" cenu 200,- Sk. No řekněte, kde to dneska najdete?
Pomalu se stmívalo a tak jsme se vydali zpět do penzionu. Zašli si na večeři a koukali jít spinkat, neboť jsme věděli, že nás čeká náročný den.
Den pátý: Cyklovýlet na Špišský hrad
Opět jsme se probudili do krásného rána, věděli jsme že v noci sprchlo, ale překvapení nás čekalo teprve až pohledem z okna. Nádherné zasněžené vrcholky Belianských Tater.
Dneska nás čekal výlet na největší Slovenský hrad - Spišský hrad. Opět jsme vzali auto i s kolama a vyrazili na hrad. Trasu jsme měli: Autem do Levoče, pak nasednout na kola směr Spišská nová Ves a pak cestou necestou do Spišského Podhradí. Pak kouknout na hrad a zpátky přímou cestou do Levoče.
Vyrazili jsme tedy na cesty. Do Spišské Nové Vsi jsme jeli v podstatě po jediné přímé cestě, bohužel byla jedna z hlavních. Takže o dopravni prostředky všeho druhu jsme za zády neměli nouzi. (tohle není můj styl pohodové cyklistiky, raději mám klidné lesní cestičky a nejlépe když vedou zrovna z kopce) Ale cestu jsme přežili a dopoledne bylo za náma. Nastal tedy čas oběda. Prohlédli jsme si centrum Vsi a koukali po nějaké té dobré hospůdce a něčem k snědku. Po zjištění, že ve Vsi se ve všední dny v restauracích nevaří, jsme navštívili pizzerii. Dali jsme si pizzu a pomalu sedali na kola, neboť nás tak trošku začal tlačit čas. Měli jsme před sebou ještě 2/3 cesty tak jsme šlápli do pedálů. Po výjezdu z města jsme zpozorovali, jak se začíná na obzoru kupit oblačnost a to na náladě nepřidá...
V centru nás čekalo malebné náměstíčko a nad ním se klenul mohutný Spišský hrad. Zkoukli jsme infocentrum, pozbírali pár letáčků a spěchali k hradu.
Těsně na úbočí hradu jsme zůstali sedět na pivě ve stánku a koukali na mohutný hrad. Nahoru se nám nechtělo, nebo jsme spíš nemohli vzhledem k času. Bylo asi 5 hodin a my měli ještě třetinu cesty do konce.
Na obzoru se začaly ozývat hromy a tak jsme zase šlápli do pedálů. Valili jsme po rovince zpět do Levoče. Bohužel jsme nebyli dost rychlí. Bouře se přihnala tak rychle, že jsme nepohrdli krátkou odpočívkou a schovali se v autobusové zastávce poblíž Nemešan. Asi po půlhodině jsme se dali zase na cestu. Déšť ustal a my mohli sem tam obstříknuti nějakým tím kamionem pokračovat. Asi po hodince jízdy nás ještě čekalo dlouhé táhlé stoupání před městem Levoča. Byl to snad nejvyšší a největší kopec v okolí. Cyklisti to jistě znají když se táhne stoupání po cestě kde to vůbec nejede a za každou zatáčkou podle mapy už čekáte vrchol a začne klesání, avšak marně. Začne to stoupat ještě víc a vrchol pořád v nedohlednu. K tomu všemu se začalo ještě stmívat... Ale asi po
Kdybych měla hodnotit tak myslím, že kdyby jsme jeli opačně, máme méně stoupání a více klesání. Ale to se cyklistovi zdá téměř pokaždé.
Do penzionu jsme dorazili až pozdě a ten večer jsme myslím byli poslední na večeři. Pak jsme si dali ještě partičku biliardu a šli do hajan.
Den šestý: výlet do Tatralandie u Liptovského Mikuláše a návštěva slovenského Šiklova mlýna
Nastal pátek, bylo slunečno a my se zatoužili koupat. A kde jít v Tatrách jinam, než do Tatralandie u Liptovského Mikuláše. Vyrazili jsme tedy Poprad - Liptovský Mikuláš. Aquapark leží asi 2 km za centrem, našli jsme jej bez větších problémů. Jelikož o je prázdninách návštěvnost tohoto centra obrovská, museli dopravu při příjezdu do areálu řídit policisté.
V sousedství aquaparku se nacházelo i právě vybudované westernové městečko, jehož majitelé začali s tímto druhem podnikání v ČR u Bystřice nad Pernštejnem. Dařilo se jim a tak začali podnikat i na Slovensku.
Od auta jsme si to namířili nejprve hodně zvědaví k bráně do městečka. U pokladny jsme zjistili, že když si koupíme lístek do aquacentra, budeme mít 10% slevu na lístek do městečka. Tak jsme se vrátili k autu, nabalili si plavky a utíkali k hlavní bráně aquacentra.
Převlekli jsme se do plavek a taťkovi, jež se nekoupal, jsme dali do opatrování všechny věci. My jsme si jenom užívali atrakcí, kterých centrum skýtalo nepočítaně. Přes poledne jsme řádili v parku a pak přešli průchodem do městečka.
Přečetli jsme si program na pátek odpoledne a večer a celou tuto dobu jsme ztrávili zde.
Během prohlídky města jsme si prohlíželi budovy ve westernovém stylu, bary, cukrárny a hospůdky. Na hlavní třídě připravovali na večerní program elektrického býka. I na něm jsme si s bráchou vyzkoušeli zajezdit. Bylo to zadarmo a to se u nás nemůže stát. Ovšem udržet se na něm nešlo a tak jsme zanechali capin a šli hledat něco k snědku. Našli jsme občerstvení a pojedli grilos kuros. Pak šli koukat po obchůdcích, suvenýrech, vyfotili jsme se s orlem a koukli jak se na parketu učí kolemjdoucí tancovat country tance. No mě se ty nohy pletly ještě hodinu potom...
Stylový byl bar u Hrobára, avšak tam jsme jenom nakoukli, neboť se jednalo o noční bar a ještě byl zavřený. Nejpěknější byl ovšem amfiteátr, kde se každý letní den odehrávala představení v
Nakonec jsme ale zdárně dojeli zpět a unaveni jsme šli spát.
Den sedmý: návštěva Tatranské Lomnice a Važecké jeskyně
Nastala sobota a další dilema co budeme dělat. Počasí nám přálo, ale jelikož se Jarce už na kolo nechtělo, tak jsme volili varinantu autem po okolí. Mě víc teda bere kolo, než si vozit zadek v autě, ale nezbývalo mi nic jiného než se přizpůsobit.
Jeli jsme kouknout do Tatranské Lomnice. Mají tam vozíkovou horskou dráhu, tak jsme ji šli hned vyzkoušet. No, musím říct, že v Mostech u Jablunkova mají teda o hodně lepší a s lepším "odpichem". Tahle byla krátká, nic moc se to nedalo rozjet, a když jsme to pustili nahoře trošku víc, zachvilku jsme dohnali babu před náma, která brzdila až skoro stála neboť se hrozně bála. Nevím teda čeho... snad že by to vykolejilo :-) Takže jsme si polovinu trasy užívali a polovinu jeli krokem. Pěšky bysme byli dole rychleji.
Po "adrenalinové" zkušenosti jsme dostali už hlad. Jelikož lístek na dráhu zahrnoval rovněž slevu v blízké restauraci, zavítali jsme právě tam. No, byli jsme tam sami mezi různými moderními dekoračními prvky. Jídelní lístek obsahoval asi 20 jídel a z toho jsem si dala pikantní křidélka... To jsem si ale dala... Myslela jsem, že chili bude zvlášť a ne že křídla v té omáčce budou obalené... Moje mikroflóra ve střevech byla totálně spálená... Pavel si dal knedlíky s borůvkama... Jak já mu záviděla...Zaplatili jsme hříšné peníze a sedli do auta a ujížděli...
Do Važce se nám nechtělo jet zase po naší dobře známé dálníci, a tak jsme volili variantu po úbočí Tater. Dojeli jsme na Štrbské pleso, ale sjet už do Štrby se nám zdálo brzy. Pokračovali jsme ještě dále, ale když jsme dojeli až skoro do Liptovského Mikuláše, neboť se fakt nikde nedalo dříve z hor sjet, a tak jsme se pro změnu po dálnici zase museli vracet hodný kus cesty.
Jak na potvoru na konci dálnice bylo omezení na 40km/h. Zdál se nám podezřelý VW passat, který stál u cesty, ale že to je radar jsme zjistili pozdě. Hlídku jsme zahlédli až za odbočkou na Važec. My jsme odbočovali tak jsme si mysleli že za náma nepojedou. Omyl.
Nejspíš si mysleli, že jim chceme ujet a vyhnout se tak pokutě. Asi po
Po zaplacení pokuty 1 000,- Sk jsme dojeli asi
U jeskyně jsme v pohodě zaparkovali, nebylo zde moc lidí. Ale malá skupinka se nás našla a tak jsme asi po půl hodině čekání započali prohlídku. Trvala asi půl hodiny a byla velmi zajímavá.
Po prohlídce jsme nasedli opět do auta a zamířili si to tentokrát rovnou do Popradu a Ždiaru. Cestou jsme se ještě zastavili na koníčky na našem oblíbeném statku. Zrovna potřebovali zahnat z pastvy jejich stádo 120 ovcí do malé ohrady. Naskytla se práce. Jestě s jednou malou holkou jsme si vzaly koně a zamířili si to k pastvině.
Nějakým způsobem jsme dali dohromady všechny ovce a pomalu je hnaly k hlavnímu stavení a do ohrady. Musím podotknout, že honáci dobytka z westernových filmů opravdu neměli snadnou práci. Ale člověk si to musí zkusit aby sám aby pochopil.
Když bylo stádo tam kde mělo být, opět jsme dostali občerstvení a domluvili se, že při zítřejším odjezdu si ještě koupíme čerstvý sýr. Rozloučili jsme se a pokračovali do penzionu. Zdlábli jsme večeři, šli si zahrát ještě poslední "partičku" biliardu a do hajan.
Den poslední: odjezd
Po ránu jsme museli trošku poklidit pokoje a odešli na poslední snídani. Poté jsme se zbalili a sunuli se pomalu k autu. Rozloučili jsme se s paní domácí a vyrazili na statek. Tam bylo trošku nervózně, majiteli v noci utekli koně a tak je na motorce hledal. Byl zvyklý že si občas dají "den volna" a jdou třeba za klisnama k sousedům a tak. Jenom statný hřebec tam zůstal uvázaný...
Tak jsme si alespoň pohladili asi pět psů co tam měl, koukli ještě do stájí, pozbírali sýr a rozloučili se.
Trasu domů jsme měli stejnou jako tam, akorát už nám neplatila dálniční známka, kterou Slováci vydávají fikaně na 7 dnů, což je vám na pobyt ne-ne naprosto k ničemu. Museli jsme tedy dálniční úsek objet po staré cestě. Cestou jsme udělali zastávku na odpočinek, jenomže jsme museli sjet z nově položeného koberce na lesní cestu. Pavel neodhadl výšku schodu a zavadil výfukem. Domů jsme pak celou cestu jeli jako traktor, neboť si ho Pavel samozřejmě urval. Dále jsme pokrašovali standartně do Žiliny, přes průsmyk a hnaniční přechod Makov. Přes Bílou, Frýdlant a Hlučín (kde jsme opět vysadili Jarku) a pak zpátky domů.
Dovolená to byla pěkná, zažili jsme toho mnoho. Jsem ráda, že jsem tak osobně poznala tamní zvyky a zjistila, že lidé na Slovensku umí být velmi přátelští a snaží se ve všem vyhovět.